Krása nedokonalého domu

Reklama

Přirozeně křivé stěny a podhledy. Co se nemuselo, to se nevyrovnávalo, a přece ve staré usedlosti zavládla rovnováha mezi stoletým domem a současným spoře zařízeným interiérem.

 

Pokora. Chudáček tolikrát omílaná. Pokorní jsou architekti, umělci, dokonce můžeme slyšet i o pokoře manažerů a nejvyšších činitelů. Pokora se stala znakem důvěryhodnosti. Že bychom obecně dospěli do duševního stavu, který nás nutí uznat vlastní nedostatky a nedokonalost? Možná ano, ale možná jde jen o návykový řečnický manévr. Těžko s jistotou určíme nadčasovost morálních zásad nebo estetických principů současnosti. Mnohem snadněji vnímáme krásu a smysl toho, co vytvořili generace před námi. Vzácná je lidská pokora i odhodlání nasměrované k záchraně architektonických památek. Někdy stačí jen rozhodnutí nestavět na zelené louce, ale porozhlédnout se po chátrajících náměstíčkách mimo výstavní velkoměstská centra. Věky prověřená zručnost starých mistrů a fortel často neznámých stavitelů si zaslouží naši pozornost.

Nejednomu baroknímu či renesančnímu měšťanskému domu odzvonilo jen proto, že se nenašly prostředky nebo přiměřený způsob, jak ho zachránit. Neobývaný a potom neobyvatelný objekt! Někdy se změní v ruinu jen shodou nepříznivých okolností, jindy cíleně – jen aby se do historické zástavby vtěsnala rozměrnější novostavba bez náznaku pokory. Po pravdě, musí to být nadšenec, aby byl ochotný investovat námahu, finance a čas do minulosti. Odvaha však nechyběla novým majitelům domu s přízemím a sklepem z konce středověku. Nemohli předvídat, co všechno se může během obnovy památkově chráněné usedlosti přihodit. Novému pánovi domu však kdosi poradil, že nejlepší bude, když se na přestavbě dohodne v místní hospodě. Zašel tedy mezi místní, zmínil se o koupi a nezbytných úpravách: „Zafungovalo to. Věděli, kdo co dělá a jak to dělá. Pokud něco nedotáhli, vyřídili si to mezi sebou večer v hospodě. Na zdejší řemeslníky a jejich samokontrolu si nemůžu stěžovat.“

Mimo čas    
Kamennému domu, který se od konce 15. století rozrůstal a měnil, přibylo v 17. století poschodí. V něm si současný majitel zařídil ateliér, galerii, obytné místnosti, koupelnu, fotokomoru a pracovnu. Nezapomněl ani na odpočinková zákoutí. V každé místnosti vytvořil nevnucující se kompozice nábytku, fotografií a svítidel. Žije si tu pod nízkým stropem, za zdmi silnějšími než jeden metr, kráčí po původních palubkách, prochází dveřmi ze začátku minulého století. Pro ně tehdy vyrobili nové zárubně a ty vsadili do zbytků renesančních předchůdkyň. Dvojnásobně orámované dveře nejsou zcela tichými společníky a ani podlaha není mlčenlivá, ale jejich zvukomalba patří k atmosféře zašlých časů. Domácí vyhradili část přízemí letní kavárně. Hlouběji uvnitř domu udělali místo prostorné kuchyni. Hned vedle ní se koupelna s toaletou rozložila na dvojnásobné ploše, než jakou si mohla dovolit koupelna v poschodí. Oblouky a stíny stoletých kleneb přízemí vstupují do prostoru o to důstojněji, o co méně byl interiér jednotlivých místností zatížen nábytkem. Ke komfortu přípravy jídel zcela postačila jednoduchá otevřená kuchyňská linka se zabudovaným keramickým umyvadlem a volně stojící sporák. Opodál stojí jídelní stůl, který jim truhlář na objednávku zhotovil v podobně střízlivém stylu. Ateliér v poschodí se příležitostně mění v obývací pokoj. Přímo asketicky tu působí jediná nábytková starožitnost – almara po babičce. Netradičně umístěné výtvarné dílo na šikmině, pod níž se z přízemí zvedá schodiště, je pozorností veleváženého českého výtvarníka Richarda Konvičky. Masivní stavbu v poschodí vizuálně odlehčují a se současností spojují křesla a poličky s trubkovou kovovou kostrou. K odhmotnění prostoru přispěla lehkost moderního nábytku, poetika černo-bílých fotografií, bílý nátěr stěn i podlah, moderní svítidla, náznaky technostylu.  

Odkud jiní utekli
Ústecký kraj, okres Litoměřice. Budyně nad Ohří k sobě přilákala společensky založeného Pražáka, uměleckého fotografa. Před třemi lety se nadobro usadil v severočeském městečku s venkovskou atmosférou. Dobrovolně se odstěhoval z ruchu velkoměsta do starého měšťanského domu s barokní sýpkou v zahradě. Kovovou brankou ve zdi na konci pozemku se prochází do areálu vodního hradu. Ten se od přestavby v 16. století podobá více renesančnímu zámku než hradu. Pohled ze zahrady na dům s romanticky vrstvenými přístavbami byl pro oko zkušeného fotografa natolik přesvědčivý, že se před deseti lety odhodlal k jeho koupi. Po první prohlídce neutekl jako jiní zájemci, ačkoli mu bylo jasné, že na opravy bude potřebovat spoustu času i trpělivosti. Chtěl zachovat charakter domu, přívětivé zakřivení stěn, původní dveře, okna, podlahy. Aby se dům vrátil ke své podstatě, potřeboval se očistit od nepřiměřených stavebních zásahů. Za posledních sto let tu příčkami necitlivě rozkouskovali barokní interiér na podivné místnůstky. Na původním místě a v původním tvaru byl zachován průchod od ulice směrem do staré zahrady. Kdysi jím projel žebřiňák, nyní tudy vstupují návštěvníci výstav, besed a kavárenští hosté. Usedlost zapustila své starobylé základy hluboko do budyňské země. V klenutém sklepě už kdosi velmi dávno vyhloubil studnu. Než se nová domácnost zásobila první pitnou vodou, našli v ní během čištění nepoškozenou karafu. Postavili ji na okenní parapet v místnosti s galerií.

Časomíra a estetika nedokonalosti
Nedokonalosti a křivky starých zdí činí stavbu zajímavou; jsou její charakteristikou. Dodnes jsou na některých místech viditelné ohořelé hradby, staré konstrukce navazují na ještě starší. V silných zdech se někde skrývají duté prostory, mizí schody, starší zdi se ztrácejí v jiných, mladších. Novější okenní a dveřní rámy vrostly do přiznaných zbytků barokních nebo renesančních zárubní či ostění. Co se dalo, to noví majitelé nechali viditelné. Vrstvení zdí, přístavků, zásahy starých řemeslníků během oprav po požárech nebo při změně majitelů domu jsou svéráznou kronikou vepsanou do konstrukcí budyňské usedlosti.

TEXT: Marína Ungerová
FOTO: Lubomír O. Fuxa
ZDROJ: HOME

Reklama
Reklama

Komentovat