Krása rodinného domu na venkově

Návraty bývají často plné očekávání, jindy melancholické a někdy s sebou nesou i trpkou příchuť zklamání. Více než před dvěma lety jsme vám přinesli reportáž z bydlení Pod šikmou střechou. Nyní jsme se vrátili na místo činu, abychom vám představili brášku domu, který jste mohli na stránkách HOME zahlédnout v lednu 2009. Žádná roztrpčenost nebo zklamání se nekonaly. Místo toho jsme přihlíželi tomu, jak je mladá rodina spokojená se svým domovem, který navenek vykazuje sourozeneckou podobu s vedlejším domkem jejich přátel.

Cestu do obce ležící nedaleko od Prahy nám trochu zamotaly práce na Pražském okruhu. Silničáři nás svými pověstnými objízdnými šipkami přemlouvali, že rozkopaný sjezd opravdu není tím správným. Důvěru k oranžovo-černým štítkům jsme ztratili ve chvíli, kdy jsme najeli dalších deset kilometrů, šipky se ztratily a vytoužený sjezd stále nepřicházel. Zažívali jsme návrat na druhou. Vraceli jsme se tam, kde už jsme byli před dvěma lety a zároveň jsme se vraceli po dálnici a doufali, že z její druhé strany bude náš vytoužený sjezd přívětivější. Co čert nechtěl, na okresce nám cestu i plány zkřížili kolotočáři se svým rozměrným vozem. Přinejmenším to byla originální výmluva našeho zpoždění.

Ulice před domem se zvedá do mírného svahu. Z její spodní části lze z domu zahlédnout pouze jeho špičatou čepici.

Místo pro oblíbenou činnost – hraní karet – si domácí našli v zapuštěném atriu.

Když se nám o chvíli později podaří konečně zaparkovat před domem, přichází nám naproti mladá paní domácí následovaná dvojicí čivav. První z nich svým hlasitým ňafáním dává najevo, že plní funkci klasického vesnického hlídače, i když v poněkud menším balení. Za to jsou ale dvě, a to se počítá. Pokyneme starému známému – domku v dřevěném kabátku, který stojí napravo. Už se nemůžeme dočkat, až uvidíme, v čem se jeho cihlový bráška odlišuje a čím nám ho naopak bude připomínat.

Břidlicová střecha dotváří výtvarný počin cihlové fasády, dřevěných teras a okolní zeleně.	Elementární tvar domu navržený architektem Jánem Stempelem připomíná čistotu dětských kreseb.

Střecha jako archetyp
Některé nápady jsou tak dobré, že se je vyplatí použít hned několikrát. Architekt Ján Stempel o tom ví své. Již po třetí sáhl k osvědčené elementární formě rodinného domu. Rozhodně to však není tím, že by mu došly nápady nebo invence. Nezpohodlněl a také nemíní stále stavět stejné domy. Pověstné déja vu si prožil díky tomu, že jeho prvotní dům z Vraného nad Vltavou (psali jsme o něm v únoru 2007) zaujal další dvě mladé rodiny. První z nich, která nyní sídlí v domku s dřevěnou fasádou, neváhala, architekta oslovila a podnikla výlet do Vraného, aby domek, který ji v médiích okouzlil, viděla na vlastní oči. Chtěli vsadit především na jednoduchý a stylově čistý tvar, který by byl částečně zakořeněn i v tradičním pojetí domu. Není proto divu, že se jim zalíbila právě vranská předloha. Majitelé prvního domu se začali obávat, že sousední pozemek bude zastavěn stavbou, která nebude odpovídat jejich představám a bude jim tak narušovat harmonické vnímání bezprostředního okolí. Nakonec si nevybrali jen pozemek, ale také sousedy. Architekta spolu s druhým pozemkem tak doporučili kolegovi z práce.

Architekt Ján Stempel dodává: „Nepodcenili jsme ani venkovní úpravy. Nechtěli jsme stavět stylem, tak jak je to dnes poměrně běžné. Výsledná stavba se neřadí mezi masu domů se zahradou, při jejíž realizaci došly peníze. Bezprostřední okolí domu považuji za každodenní obraz, který se nám otevírá při výhledu z okna. V žádném případě se jej proto nevyplácí podcenit. Oba pozemky jsme sjednotili v jeden, čímž jsme odbourali bariéru v podobě zbytečného plotu. Zahrada tak velkoryse podtrhuje prostotu obou domů.“

Při pohledu na oba domky, jejichž spojenectví spřátelení sousedé nezabili výstavbou masivních plotů, ale naopak jejich sourozenectví povzbudili absencí jakýchkoliv předělů, mne napadá, že mi něco připomínají. Vzpomněla jsem si, jak vlastně děti kreslí dům. Do školky už sice nechodím nějaký ten pátek, ale zcela jasně si vybavuji atributy, které žádný dům z dětských kreseb nesměl postrádat. Asi jen málokteré dítě načrtne minimalistickou krychli, nebo domek s pultovou či valbovou střechou. Představa toho, jak má vypadat správný dům, je v těchto malůvkách doprovázena sedlovou střechou. Domky architekta Stempela tak působí jako naplněné dětské představy, které jsou však přizpůsobeny modernímu způsobu života jejich dospělých obyvatel. I zde tak platí ono otřepané „v jednoduchosti je krása“ a také to, že by se dospělí neměli bát vzpomenout si na svá dětská léta, kdy bylo vše zbytečně komplikované nežádoucí. Sedlová střecha, kterou si původně vynutil místní stavební úřad, se nakonec stala nejcharakterističtějším rysem a ozdobou obou staveb.

K jídlu se zde svolává porada u kulatého stolu. Uprostřed knihovny se skrývají dveře do pracovny.

Ven je to z přízemí kousek. Nebaví-li domácí vstup na zahradu klasickými dveřmi, mohou zvolit jedno z velkoplošných oken.

Kuchyň bude v nejbližší době také online. S recepty z internetu se bude vařit jedna báseň! Veselý voodoo stojan na nože od Naoko jen dokresluje uvolněnou atmosféru společenské části domu.

Manifest proti typizované venkovské zástavbě
Dříve než se pustil Ján Stempel do návrhu domu, zaúkoloval své klienty a naše hostitele: „Jano nám dal za úkol vypracovat seminárku na téma našich zájmů, životního stylu a popsat jsme měli také naše ideální představy o bydlení,“ usmívá se v obytné zóně mladý majitel. Ján Stempel dokazuje, že architektura by měla sloužit lidem, pro které je navrhována. Rolí architekta není tvrdošíjné uplatňování svých vlastních vizí na úkor praktičnosti a přání klienta. Všemi možnými prostředky se naopak musí snažit o to, aby zadavateli splnil sen o dokonalém bydlení: „Jsem zastánce toho, že každou stavbu je nutné projektovat na dané místo a pro určitého klienta. Proto pokládám typové projekty za tu nejhorší věc, jakou si dokážeme představit. Snažil jsem se proto o jakýsi archetypální manifest proti masové zástavbě typizovaných domů, které devastují české vesnice.“

V pečlivě vypracovaném elaborátu, který mladí manželé architektovi předložili, se tak o nich například dozvěděl, že oba pocházejí z menší vsi a že bydlení na venkově jim vyhovuje kvůli sounáležitosti s přírodou. Pozemek vybírali strategicky. Chtěli bydlet v okolí Prahy, nejlépe někde nedaleko dálnice na Brno, aby mohli bez problémů dojíždět do práce na pražském Chodově a aby se mohli také jednoduše vypravit na návštěvu za rodinou sídlící na Moravě. Na okolní krajině se jim ihned zalíbilo, že to není žádná placka, ale také žádné velehory. Členitost terénu přidává malé obci na atraktivitě a domácí to mají kousek i do lesa. K tomu, aby se z přízemí domu vypravili bezbariérově na zahradu, mohou kromě hlavního vchodu využít troje velkoplošná okna.

Chtěli bydlet otevřeně a nebáli se propojení s exteriérem. Denní zóna splňuje všechny tyto požadavky na výtečnou.

Dokonalou intimní atmosféru vykouzlil architekt použitím konceptu jakéhosi zapuštěného atria, ve kterém se domácí u zahradního stolku spolu s přáteli často oddávají drobnému karbanu. Travnaté plochy jsou doplněny terasami s přírodním dřevěným vzhledem, které si velmi dobře rozumí s fasádou z barevně namixovaných lícovek a břidlicovou střešní krytinou. Vzhledem k tomu, že jednotlivé stavební elementy nenechají nikoho na pochybách, že byly zvoleny s patřičným citem, celek působí nad míru vyváženě a kompaktně.

Tam, kde se vaří vtipná kaše
Při vstupu do denní zóny nejprve míjíme kuchyňský kout, poté plynule přejdeme ke kulatému jídelnímu stolu, abychom na konci prostorné místnosti uviděli odpočinkovou zónu v čele s oranžovou sedačkou. O svoji pozornost se přihlásí i nejmladší člen domácnosti – dvouměsíční dcerka, které se bydlení v přírodě také očividně zamlouvá. Na čerstvém vzduchu jí vytrávilo, a tak si pláčem vynucuje svůj denní kalorický přísun. Čivavy se chovají jako pečlivé guvernantky a s vrtícími ocásky a upřeným psím pohledem se snaží miminko uklidnit. Nejen díky tomuto obrazu to vypadá, že jsou v tomto domově všichni spokojeni a že všichni a všechno zde má své místo.

Půdorys přízemí 1 – předsíň 2 – technická místnost 3 – komora pod schody 4 – sklad 5 – WC 6 – kuchyň 7 – jídelna 8 – obývací pokoj 9 – pracovna 10 – zapuštěné atrium – terasa	Půdorys poschodí 1 – chodba – galerie 2 – otevřený prostor přes dvě patra 3 – WC 4 – koupelna 5 – dětský pokoj 6 – ložnice 7 – šatna

Kuchyňská linka v ocelově šedém provedení se zapuštěnými nerezovými madly i přes použití industriálních materiálů a barev nepůsobí ani stroze a ani chladně. Majitelka dodává: „Už se těším, až nám do prostoru linky zavedou internet. Ráda vařím různé speciality, ale ne vždy se mi všechno povede. Máme hodně knížek o vaření, často se však inspiruji hlavně na internetu a takhle budu mít všechny recepty pěkně po ruce.“ Kuchyňská linka se spoustou úložných prostor a hloubkou horních skříněk, která je uzpůsobená k tomu, aby se o ně při předklánění nikdo nepraštil do hlavy, určitě nepostrádá vtip. Vtipnou kaši však jedly i veselé doplňky – ať již to je šklebící se africká dekorace na zdi, nebo originální stojan na nože v podobě voodoo panáčka z designového obchodu Naoko.

Poschodí na africké téma je prosvětleno střešními okny.

Masivní postel s koženým čalouněním v koloniálním stylu přes dveře komunikuje s africkými maskami v chodbě.

V dětském pokoji se to s barvami nepřehánělo. Bílý základ je ozvláštněn odvážnějšími doplňky, které se mohou s věkem nyní dvouměsíční dcerky měnit.

Ostřejší linie vyvažuje kulatý stůl, nad kterým je na šikmém stropu zavěšené oblíbené svítidlo Maskros z Ikey. „Za tu cenu to byl určitě dobrý nákup. Jen s jeho zavěšením byla trochu potíž. Museli jsme nechat postavit lešení. Moc dlouho jsme se z něho ale netěšili. Objednali jsme lešení znova a zjišťovali jsme, proč přestal svítit. Náprava byla naštěstí rychlá a výměnu žárovky už zvládáme zcela standardně,“ směje se paní domácí.

Závan exotiky
Velká knihovna ukrývá vstup do tajné komory – pracovny, která je logicky napojena na biblio-stěnu. Z jedné strany se místnost otevírá do atria, a tak si i při pracovních povinnostech domácí udržují kontakt s exteriérem. Celý dům je citlivě odekorován africkými soškami a maskami, kterými mladé manžele obdarovává teta bydlící v Jižní Africe. Do prvního patra nás kromě majitele uvádí i fotky afrických zvířat. Z galerie se nám otevírá oku lahodící pohled na spodní patro, kterému vévodí jídelní stůl a pampeliškové svítidlo.

Koupelna je navržena v přírodních odstínech i materiálech.

Při prohlídce koupelny se majitel rozpovídá o výhodách spolupráce s architektem Jánem Stempelem: „Líbilo se nám, že jsme si mohli vybrat náš životní prostor sami. Bavili jsme se o tom, jaké máme rádi barvy a jaké materiály nám jsou blízké. Výsledkem je dům, který do detailu odpovídá našim estetickým požadavkům. Nemohli bychom koupit dům na klíč, který někdo navrhl v jakémsi obecném standardu. Tyto projekty se opravdu velmi těžko strefí někomu do vkusu.“

Vstupujeme do ložnice. Vévodí jí masivní postel s koženým rámem, který připomíná oblibu majitelů k etnickým doplňkům. Vše potřebné uskladní ve skříních, které kopírují šikminy a vzhledem k jejich bílému odstínu ani nikterak vizuálně nevyčnívají. Procházku ve sluncem prosluněném vrchním patře uzavíráme v dětském pokoji. Místnost má obdélníkový půdorys a dvě okna vedle sebe. Do budoucna se tak dá nábytkem hravě přepažit na dvě zóny, nebo dokonce rozdělit na dva pokojíky se samostatnými vchody. Myslelo se zde opravdu na vše, a tak by v budoucnu majitele nemělo nic překvapit. Prostoru prospělo přiznání dřevěných trámů. Místnost díky nim působí vzdušně a volně, tak nač se nutit do snížení stropu a vytváření špatně dostupných úložných prostorů?

Mladí majitelé jsou ve svém domku evidentně spokojení. Vsadit na architekta, který si všímá jejich názoru, se prokázalo tím nejlepším řešením. Čas, který věnovali přípravě a vypracování slohové práce, kterou jim architekt zadal, se jim mnohonásobně vrátil. Jejich hlavním požadavkem bylo vytvoření příjemného domova, do kterého se budou s radostí vracet. A tak se skutečně stalo. Náš návrat na místo činu nemohl být lepší…

TEXT: Zuzana Hošková
FOTO: Dano Veselský