Časopis HOME 05/2012 v prodeji

03. 05. 2012

Ideální dům Možná to znáte, jak se potkají dva architekti na ulici, jeden tlačí kočárek s nedávno narozeným potomkem, ten druhý nakoukne dovnitř a říká: „Hmm… no, dobrý, ale já bych to dělal jinak!“ […]

Anebo máte zkušenost s milující, ale nepříliš sebevědomou kuchařkou/kuchařem, který vám předkládá s láskou připravované jídlo s komentářem: „Mělo to vypadat/chutnat/vonět úplně jinak, když tak to nejez, klidně to můžeme vyhodit…“
Zpátky k architektuře. Pokud jste měli tu možnost navštívit někdy právě dokončený dům v doprovodu jeho architekta, určitě jste to zažili na vlastní kůži: „Tady to mělo být bílé… Sem jsme navrhli něco úplně jiného, ale majitel to chtěl takto… Tady to mělo být rovně, ale ti zedníci dneska nejsou schopni udržet myšlenku, natož horizontálu…“ Naše domy tak ani zdaleka nejsou domy, jak mají být, ale spíše domy navzdory: okolnostem, nedostatku financí a času, neshodám mezi architektem a investorem…
Představuji si ideální město. Žádné futuristické stavby, žádný Pátý element nebo Blade Runner. Naše město. Město bez kompromisů. Akorát mám pocit, že by i těch domů bylo třikrát víc… jedny navržené podle architektů, druhé podle přání majitelů a třetí podle toho, jak to která firma dokáže pospojovat dohromady, aby se moc nenadřela a marže zůstala vysoká. Ale – nechtěl bych v něm žít. Možná že v tomto případě mi kompromis až tak nevadí. Protože základem dobré architektury by měl být především dialog všech zúčastněných stran.
A pokud chcete vědět, jak to vypadá, když si architekt staví sám pro sebe, přeskočte rovnou na stranu 8. Sice nám při focení příliš nepřálo počasí, ale možná že mi i tak dáte za pravdu, že žít v tomto domě by bylo čistou radostí.
Příjemné čtení Matej Šišolák

Z OBSAHU:

str. 8
Pošta z dřevěné země

TEXT: Matej Šišolák
FOTO: Dano Veselský

Satelitní městečko nedaleko hlavního města nedává na první pohled mnoho příslibů, pokud jde o kvalitu nabízené architektury. Nevelké pozemky, spleť uliček s nezbytnou zámkovou dlažbou, bizarní pastely omítek barevných paláců, nechybějí ani sádroví lvi hlídající vstup na pozemek jednoho z dominantních sousedů. Cíl naší návštěvy však není třeba hledat lupou, odlišuje se už zdaleka – kompaktním tvarem, záměrnou jednoduchostí a neokázalou skromností.

Rodinný dům doplácí na ordinérní zástavbu v okolí. I když tvarově splňuje všechny předpisy, na první pohled se od svých sousedů odlišuje. FOTO: Dano Veselský

Dům se liší na první pohled – a to navzdory tomu, že úzkostlivě dodržuje místní regulativy. „Velmi jednoduchá a tvarově tradiční forma domu vychází z místních, poměrně striktních regulačních požadavků na tvar a sklon střechy, výšku (resp. podlažnost) zástavby a odstup od hranic pozemku,“ popisuje peripetie projektu autor i majitel v jednom, architekt Marek Deyl z ateliéru Studiopha. Při pohledu na sousední pozemky však na mysli zákonitě vytane rčení „když dva dělají totéž, nemusí to být vždy totéž“.

S městem za sebou

Příběh plný paradoxů začal před třemi lety. „Nikdy jsem si nemyslel, že skončím v domku za městem,“ vzpomíná architekt Deyl. „Jsem typický městský člověk, spojený s metropolí pupeční šňůrou. Nakonec mě však manželka přesvědčila, že pro rodinu bude nejlepší bydlet v domku se zahrádkou.“ A výběr lokality zase potvrzuje pravdivost pravidla „za vším hledej ženu“: „Vyrostla jsem právě v této obci. Samozřejmě, že jsme se nejprve snažili najít něco ve městě, ale při pohledu na ceny bytů, které by odpovídaly našim představám o bydlení pro mladou rodinu, jsme velmi brzy zjistili, že výhodnější bude postavit si dům,“ dodává sympatická majitelka. Když se navíc přidal argument v podobě výhodného obstarání stavební parcely, bylo jasné, že mladý pár očekávající přírůstek do rodiny čeká „cesta z města“.

Hlavní obytný prostor je spojen s kuchyní a tvoří více než dvě třetiny podlahové plochy přízemí.
FOTO: Dano Veselský

Sám sobě klientem

Velmi rádi navštěvujeme příbytky, které si architekti stavějí sami pro sebe. Jednak proto, že odpadá tradiční „výmluva“ na klientův specifický vkus či typický povzdech „původně jsem to chtěl jinak“. Navíc jsou vlastní domy architektů obvykle plné překvapivých řešení – netradičních nápadů, atypických detailů a odvážných rozhodnutí, a to vše za velmi rozumnou cenu. Ani tato dřevostavba není výjimkou. Ale – byla vlastní rodina pro tvůrce těžkým klientem? „Myslím, že jsme velmi snadno došli ke kompromisům. Manžel má mou plnou důvěru, takže tak, jak to vymyslel, tak jsme to i zrealizovali – přitom technické záležitosti byly plně v jeho kompetenci, a pokud jde o design, vždy jsme společně vybírali z několika návrhů,“ popisuje s úsměvem paní domu. Tvar domu je tedy jednoduchý, přímo asketický – se šikmou střechou bez přesahů, s okapy integrovanými do celistvého pláště budovy. „Dům je záměrně jednoduchý, až asketický,“ vysvětluje architekt. „Můj pracovní den je přeplněn designem, barvami a tvary, je proto velmi osvěžující vrátit se večer na místo, které je uklidňující svou prostotou a čistotou.“