Nové číslo časopisu HOME v prodeji

Nedávno jsem si všimla, že jeden z mých známých má na Facebooku coby motto parafrázi oblíbeného rčení. Na jeho profilu stálo: S poctivostí nejdřív pojdeš. Nevím, jakou konkrétní politickou kauzou se nechal inspirovat, neboť v poslední době bylo opravdu z čeho vybírat, ale jako nehynoucího optimistu mě tato jeho slova donutila trochu si zadumat. Lovila jsem v paměti jako zběsilá a na potvoru jsem si nemohla vybavit ani jednu konkrétní situaci, která by vedla k pověstnému světlu na konci tunelu. Vzpomněla jsem si tak maximálně na to, jak se v minulosti poctivost a slušné chování obrátily proti mně.

Pro nejnovější historku jsem ani nemusela sahat hluboko do paměti. Zcela nezištně se mi zachtělo pomoci obtloustlé stařence nastoupit do tramvaje. Agilní babča mě však zchladila slovy: „Co na mě saháš, fakane! A ne, že za chvíli zjistím, že mi chybí v kabelce peněženka!“  Jako bláhový optimista jsem mohla tleskat akorát tomu, že mi i na prahu třicítky stále hádají náct. Zatímco jsem stála osamocená v koutku tramvaje a všichni spolucestující v okruhu deseti metrů si opatrně přidržovali tašky a propíchávali mne ­ třicetiletého adolescenta s kleptomanskými sklony – svými pohledy, řekla jsem si, že tenhle den si nesmím nechat zkazit.
Jako boj proti nabalujícímu se řetězci blbé nálady vyhlašuji recept, na který mne přivedl náš kolega, který má na starosti distribuci: Obrňte se trpělivostí a vyzbrojte srdečným úsměvem. V poslední době se rozmohl zejména nešvar jednostranných pozdravů. Vy někoho pozdravíte a on vás ignoruje. S úsměvem a důsledně pozdrav zopakujte. Honza z distribuce tímto způsobem „zpracoval“ jednu paní prodavačku, která se na něj konečně usmívá a zdraví ho z dálky.  Vím, že je to trochu silný oříšek, ale za zkoušku nic nedáte. A klidně nám pak napište, jak jste přeťali zacyklený kruh blbé nálady právě vy!

Dům proměnlivých tváří

Má hned několik podob – je jiný zepředu i zezadu. Na fasádě také střídá odlišnou estetiku, dynamiku a materiálové řešení. Jeho rozpolcenou osobnost navíc podporuje koloběh ročních období. V létě a na podzim prorůstá psím vínem a v brance ze silničářského gabionu se rozvlní skalník s červenými bobulemi. Tento donchuán z Vysočiny má sice navenek nestálý vzhled, uvnitř je však stále svůj a zcela jistě věrný svým mladým obyvatelům.

Den mi začal brzy, někdy kolem páté ranní. Nasedám do auta a vyrážím směr Vysočina. V Jihlavě jsem nikdy nebyla, ale zmatená navigace mi dává příležitost si město z okénka naší služební oktávky prohlédnout hned několikrát. Na třetím okruhu Tour de Jihlava se konečně chytá a udává správný směr do vesničky, ve které na mě již čekají spokojení majitelé netradičního domku.

U branky z gabionu se setkávám s panem domácím a jeho dvěma sekundanty – párečkem francouzských buldočků. Jeden z nich bere svoji úlohu neodlučného pánova parťáka opravdu vážně, a tak nás doprovází na prohlídce zahradou. Druhému je to šumafuk a raději si zaleze do stínu garáže. Jsem zvědavá, zda v průběhu obchůzky dojde k buldočímu střídání stráží…

Kouzelný dědeček a jeho pohádková zahrádka
Zatímco v jiných domácnostech bývá garáž brána jako nutnost, tady je do jisté míry určitou ikonou. „Garáž je úžasný vynález. Dá se do ní schovat nepořádek a plní i roli úložných prostorů.“ Zdejší automobilová stáj čítá úctyhodných 70 metrů čtverečních a majitelé si ji opravdu hýčkají. Vylepují zde plakáty, což jí dodává lehce řízný undergroundový ráz. Dům velmi přirozeně splývá s okolní krajinou, kterou si ze zahrady prohlížíme. Při chůzi do mírného svahu se pan domácí rozhovoří o počátcích své cesty k vysněnému bydlení a rodinné pohodě: „Myšlenka na to postavit si vlastní dům přišla s úvahami o budoucnosti. Ačkoliv jsem v té době ještě neměl rodinu a svoji manželku vlastně ani neznal, věděl jsem, že by bylo dobré využít naší šikovné rodinné dispozice. Oba rodiče jsou architekti – to se přeci muselo nějak zužitkovat. Tatínek se blížil důchodovému věku a já jsem si uvědomil, že jestli budu chtít jednou postavit dům, tak že nyní právě nadešel ten správný okamžik.“

Vhodný pozemek začal, tehdy ještě bez své životní partnerky, hledat před pěti lety. Parcela na Vysočině se mu ihned zalíbila. Celá vesnička i okolní krajina totiž zatím úspěšně odolává satelitní výstavbě a člověk si zde opravdu připadá jak na malé vsi, kde se ještě žije postaru – v sounáležitosti s okolní přírodou a domy. „Do projektu jsem vstupoval jako naprostý laik. U zahrady jsem si řekl, pár stromů, kolik to asi tak může stát? Sto tisíc by mělo stačit… no a nestačilo. Nakonec to bylo čtyřnásobně více.“

S návrhem zahrady mladému majiteli pomohl dědeček od kamarádčiny kamarádky. „Přišel jsem k němu úplně náhodou při rozhovoru se známou. Nejdříve mě to trochu zarazilo. Řekl jsem si dědeček-zahradníček? Na jeho práci jsem však dostal ty nejlepší reference, navrhoval například několik zahrad českých ambasád ve světě, a tak nebylo proč váhat.“ Že to bylo vskutku dobré rozhodnutí, dokazuje nejen spokojený výraz na jeho tváři, ale také to, jak krásně dům do nové a přitom velmi přírodní a jednoduché zahrady zapadl. Kouzelný dědeček a zkušený zahradní architekt v jedné osobě doporučil k pozemku dokoupit mez: „Zahrada se tím prodloužila až za obzor a my máme pocit, jako by pokračovala až do nekonečna,“ shrnuje jedno z dědečkových doporučení. 

Práce na zahradě probíhaly již v době, kdy se mladému majiteli potvrdilo, že domek nestavěl jen sám pro sebe. Do budoucí podoby zahrady tak měla co říci i jeho manželka: „Chtěli jsme přírodní, nenásilný vzhled a zahrádku spíše pro radost, než aby byla příliš náročná na údržbu. Péči o ni máme rozdělenou. Já jsem trávníkový operátor a manželka se stará o ostatní. Naštěstí nás oba práce na zahradě baví,“ usmívá se v ostrém dopoledním slunci. Zahrada zde slouží ve velké míře pro odpočinek a určitě také pro pěkné pokoukání. Do budoucna plánují vysazení několika užitkových rostlin a plodin, zatím si vystačí s několika bylinkami. „Využíváme služeb mojí maminky. Bez nadsázky bych ji mohl označit za velkopěstitelku. V jihlavské zahrádkářské kolonii nadšeně pěstuje kilogramy jahod a rajčat. Z tohoto důvodu my zatím příliš pěstovat nemusíme, protože máme toho nejlepšího dodavatele,“ usmívá se nad další vhodnou rodinnou konstelací.

Rozpočet, který dostal na frak
„Když mi táta poprvé ukázal svůj návrh, hned se mi na první pohled zalíbil. Nadšeně jsem souhlasil a těšil se, až se do toho pustíme.“ Se stavbařinou do té doby neměl příliš zkušeností, a tak ho zaskočilo, že vlastně téměř všechno bylo ve výsledku dražší, než původně předpokládal. Pozemek chtěl vymezit obyčejným plotem, místo standardního zeleného odstínu však zvolil pozinkovaný, který vyšel o 30 procent dráž. Silný pravý hák měly také terénní úpravy, které zasáhly plánovaný rozpočet přímo na solar. „Na architektuře jsou krásné detaily, které bohužel něco stojí. Líbí se mi, že tyto hračičky na první pohled nekřičí o pozornost, ale o to více vás pak zasáhnou při detailním prozkoumání.“

Více se dočtete v časopise HOME č. 06/2011.