Dětský pokoj nemá být chloubou rodičů

O tom, jak se liší představy rodičů a dětí, o fungování sourozenců v jednom pokoji, ale i o odvaze experimentovat s materiály a důvěřovat vlastní výchově jsme se bavili s autorkou mnoha dětských pokojů Annou Igriciovou z ateliéru Archiana.

Co je při zařizování dětského pokoje to nejdůležitější? Existují nějaká základní pravidla, která by se měla dodržovat?
Myslím si, že v dnešní době rodiče od dětských pokojů očekávají příliš. Chtějí mít dodržena všechna pravidla. Do běžného pokojíčku, jaký mají rodiče většinou k dispozici, přitom není možné dostat úplně vše. Něco jiného je, když se staví dům, kde se může předem se vším počítat – stůl na místě s dostatkem denního světla, postel v klidné zóně (což znamená, že by neměla být v linii mezi dveřmi a oknem). Ve většině případů se však při své práci setkávám s tím, že tato pravidla nelze dodržet. Ono je mnohdy rozumnější je porušit, jen aby se dítě lépe cítilo. Nejdůležitější je, aby nemělo pocit, že rodiče si pokoj vytvořili pro sebe.

Dětský pokoj plní více funkcí, zatímco dospělí mají k dispozici hned několik místností. Proto se doporučuje rozdělit ho na zóny. Podle jakých zásad se mají tyto zóny koncipovat?
Je dobré zařídit pracovní a hrací zónu. Spací zóna je zbytečný luxus, postel se dá přiřadit většímu dítěti k zóně, kde se učí, mladšímu zase k té hrací. Lze se inspirovat třeba feng shui. Řada těchto zásad je naprosto přirozená, například to, aby postel nebyla na trase mezi oknem a dveřmi. Na druhou stranu se to ale nemusí přehánět, ne vždy je to vzhledem k místním podmínkám a dispozici proveditelné.

Děti do prostoru přinesou tolik barevných předmětů, že je rozumnější ho ladit do jediné barvy. Ty starší snesou i extravagantní černou, některé budou dokonce nadšené.  Foto: Space 4 Kids

Preference a názory dětí se během jejich růstu mění, ideální je tedy asi zařídit pokoj co nejvíce nadčasově, aby pak rodiče nemuseli vybavení nestále obměňovat. Jak toho docílit?
Když jsem se dostala práci na pokojích pro děti ve věku čtyř až pěti let, rodiče často vyžadovali dětské, barevné prvky. Naštěstí se mi většinou podařilo je od toho odradit. Já například velmi ráda používám bílou. Třeba bílý nábytek vůbec není náročný na údržbu, prach je na něm dokonce vidět méně než na tmavém. Děti do prostoru přinesou tolik hraček, výkresů a později plakátů, že pokud tam dáme více barev, musíme ho neustále uklízet, aby vypadal dobře. Lepší je volit méně barev, bílou, šedou, případně jen čisté dřevo. Navíc tak více vynikne práce dětí.

Jaké základní věci by v pokojíčku neměly chybět? Určitě by tam měly být postel, židle, stůl a nějaké úložné prostory…
Myslím, že třeba puberťáci už víc nepotřebují. Sama preferuji nedávat dětem do pokoje příliš věcí. Souvisí to s výchovou. Ale pokud je dítě dobře vedené, není závislé na počítači nebo televizi, tak proč mu je tam nedat. Zejména právě puberťák to ocení. Také jsem zjistila, že když těm menším dáte do pokoje lano, závěsy nebo kladky, hrají si na piráty, dělají si bunkry, takže jsou neustále zaujaté hrou a nemají ani potřebu si televizi zapnout. Samozřejmě záleží i na zájmech dítěte. Pokud ale pokoj patří třeba dívce, co tančí, nebo klukovi, který potřebuje trénovat sport i doma, tak bych se nebála a pokoj tím, co ke koníčku nebo sportu potřebují, klidně vybavila.

Puberťák toho v pokoji moc nepotřebuje. Třeba fotbalistovi stačí skříň na oblečení a police na výstavku pohárů. Foto: ALAX

Největším problémem v dětském pokoji bývá nepořádek. Jak řešit například úložné prostory, aby přispívaly k snazšímu úklidu?
V malém prostoru rozhodně doporučuji volit úložné prostory na stěnách, nedávat je na zem. Tím se totiž zmenšuje prostor. Běžně používané věci je dobré mít v policích, aby je dítě mělo na dosah, u těch menších je pak dobré, když jsou to police otevřené. Pokud chceme, aby se zabavily, potřebují mít hračky neustále na očích, aby si je mohly samy vzít a zaměstnaly se bez naší pomoci. Sezonní hračky pak mohou být nad úrovní, kam děti dosáhnou. Tam už mohou být dvířka, protože tam stejně polezou rodiče. A pokud jde o nepořádek na podlaze – zejména k puberťákům to tak trochu patří, tak jim ho tam klidně nechte, ať si sami uvědomí, že žijí v binci.

Jaké materiály doporučujete do dětských pokojů?
Určitě dřevo, já osobně hodně používám také lakovanou MDF desku, zakryje totiž všechny hrany. Je sice dražší a rodiče se často bojí, že děti ji zničí, ale myslím si, že u dětského pokojíčku nevadí, když je trošku zničený, patří to k jeho kouzlu. Obitá hrana, pokreslená stěna, to vše se počítá za estetiku tohoto prostoru. Zároveň mám pocit, že se u nás ještě stále málo používají materiály, které jsou pro děti vysloveně vhodné. Třeba plech. Dítě z něj může mít například poličku, která zároveň funguje jako magnetická tabule. Pokud je dobře zakomponované, je vhodné také sklo – můžete si s ním pohrát a do pokoje přivést sekundární světlo. Dále jsou to různé žíněnky, gumové a silikonové materiály – jsou pohodlné, zábavné. Hlavně se nebát.

Běžně používané věci je dobré mít v otevřených policích, aby je dítě mělo na dosah – bude mít hračky neustále na očích, aby si je mohlo samo vzít a zabavilo se bez vaší pomoci.  Foto: ALAX

A jaký materiál je vhodný na podlahu? Hodně se doporučují koberce…
Koberec není vůbec potřeba. Možná pro puberťáka, když se chce válet po zemi, ale i na to stačí jen nějaké větší polštáře. Byla jsem například v úžasném pokojíčku malého chlapce, kde byla podlaha z plechu. Vypadlo to drsně, ale báječně. Měl tam podlahové topení, takže si na podlaze normálně hrál, a dospělí se k němu dokonce chodili ohřívat. Protože plech nebyl opracovaný, nablýskaný, nevadilo mu kreslení, škrábance, bouchání kladívkem a podobně.

Zařizování pokoje je mnohdy oříšek i pro rodiče jedináčka. Což teprve, když někdo potřebuje do jednoho pokoje vměstnat děti dvě nebo i tři. Jak to vyřešit, aby co nejméně vznikaly třenice, například o to, kdo bude spát nahoře?
Teď budu hovořit spíše ze zkušenosti matky než architektky. Myslím, že to velmi závisí na způsobu výchovy. Zajímám se o to, jak fungují sourozenci, a zjistila jsem, že je naopak chyba dělit jim věci na moje a tvoje. Tady máš ty svůj stůl a postel, tam zase on. Myslím, že to je pocit nás dospělých, že to tak musí být. Jinak bychom se nepovažovali za dobré rodiče. Ale dětem to podle mě spíše škodí. Pokud jim dáme možnost si postele podle chutě vyměnit nebo pokud je třeba mezi dětmi věkový rozdíl, a proto do místnosti zatím dáme jen jeden stůl, protože ten menší ho nepotřebuje, děti se naučí vymezovat si zóny, kde se chtějí pohybovat. Je to dobrá věc i z hlediska výchovy, funguje to jako socializující prvek. Naučí to děti vycházet mezi sebou – nejprve jako sourozenci, později i s jinými lidmi v kolektivu.

Text: Dominika Záveská
Foto: archív firem
Zdroj: časopis HOME, JAGA MEDIA, s.r.o.