Nostalgický retro byt

Znovu oceňuji přednosti obytných čtvrtí postavených v padesátých letech – klidné dvory plné zeleně, do parku to máte, co by kamenem dohodil, a ačkoli je do centra celkem blízko, není tu hluk ani rušná doprava. Tentokrát mě však v cihlovém domě nečekal byt, který prošel radikální proměnou. Noví majitelé se rozhodli pro opačný přístup – „přiznat barvu“ (v tomto případě i doslovně) a zařídit byt tak, jak to bylo obvyklé v době, kdy se do něj stěhovali první šťastní nájemníci.

Dům zkolaudovali v roce 1956 a nechybělo mu nic z toho, co dodnes oceňujeme na jeho vrstevnících – padesát centimetrů silné cihlové zdi, velký zděný sklep, půda a naštěstí i výtah. Přestože byt není příliš velký, novým majitelům jeho klasické dispoziční členění zcela vyhovovalo – každá místnost má samostatný vstup z prostorné chodby. A asi nejvíce je okouzlil výhled z obývacího pokoje – přímo do parku.

Nová paní domácí, která byt zdědila po babičce, se nakonec rozhodla zařídit ho tak, aby vypadal jako z konce padesátých let, tedy z období, z něhož pochází nejen dům, ale i celá čtvrť. „Byt byl v podstatě v původním stavu,“ tvrdí. „Vyměněna byla jen kuchyňská linka, což bylo ale spíše na škodu, protože ta původní byla opravdu pěkná. Dispozici jsme neměnili. Stavební úpravy se týkaly především nových oken a rozvodů, s nimiž souvisely asi nejrozsáhlejší stavební práce.“

Nostalgické impulzy…
Zachovalé parkety a velmi kvalitní, z dnešního pohledu zajímavá dlažba – to byl asi první impulz, na jehož základě se zrodila myšlenka zachovat v bytě atmosféru přelomu padesátých a šedesátých let. Další pohnutkou pro možná trochu nostalgickou rekonstrukci byl pomalu, ale jistě rostoucí odpor nové majitelky k informacím o těch zaručeně nejaktuálnějších módních trendech, které se na ni valily z každé strany. Vždy měla raději útulné interiéry s vlastní historií než čisté otevřené prostory, které jí připadaly neosobní. Do toho nakonec vstoupila krize a spolu s ní i vršící se zprávy o množství neprodejných nemovitostí, jimž nepomohly ani ty nejaktuálnější a nejtrendovější interiéry. To byl další důležitý podnět a myšlenka zařídit si byt po svém, v duchu konce padesátých let, se pro ni stala nejen výzvou, ale přímo posedlostí. Pověstnou poslední kapkou byly údaje z úplně jiného soudku: „Náhodou jsem narazila na statistiku o tom, jak se u nás zařizují byty a jaké barvy se při tom používají. Udivilo mě, že drtivá většina lidí u nás žije mezi bílými stěnami. Rozhodně jsem nechtěla mít stejný byt jako většina lidí. Správnost mého rozhodnutí potvrdily zatím všechny návštěvy – všichni byli uneseni živou barevností našeho nového-starého bytu.“

…a rekonstrukční realita
Začátek rekonstrukce byl jako studená sprcha – práce s vynášením starého zařízení a inventáře po babičce a problémy spojené s jeho likvidací jako by neměly konce. „Babička tu měla skladiště různého haraburdí jako mnoho starých lidí, takže bylo nutné všechno pořádně probrat a to nepotřebné a nepoužitelné vyhodit. Nakonec jsme se museli zbavit téměř všeho,“ přiznává majitelka. A následovaly další zdánlivě nekončící práce, tentokrát bourací. „Bylo nutné odstranit původní WC, nerozebratelnou a nezničitelnou vanu, staré rozvody vody a odpadová potrubí, vestavěné skříně a různé jiné pozoruhodné vestavěné „objekty“ a tak dále a tak dále… Bylo to tak otravné a vyčerpávající, že jsem se už přímo těšila na strhávání tapet. Jenže tato myšlenka byla asi tím pověstným zakřiknutím. Lepidlo ze sedmdesátých let mělo zřejmě svoje tajné kvality, protože spojilo „dederonové“ tapety se starými omítkami takovým způsobem, že pohled na tapety dokonce i na stropě ve mně probouzel vražedné úmysly,“ směje se paní domácí při vzpomínce na „likvidační fázi“ předělávky. „Po tom všem byla výměna oken úplná prkotina,“ dodává. Kromě oken se však měnily i všechny dveře. Protože původní zárubně byly v dobrém stavu, a hlavně osazeny způsobem, který nenechal nikoho na pochybách, rozhodli se ponechat je na svém místě. To však způsobilo další zdánlivě nekončící „zábavu“ – nové dveře se totiž musely přizpůsobit atypickým rozměrům zárubní a vybavit atypickými závěsy. Mezitím se dělaly nové rozvody elektřiny a vody, odpad a větrání, nanášely se stěrky, vyplňovaly různé tajemné otvory, osazovalo nové vybavení koupelny a příslušenství. Dlažba, obklady a jejich opravy si také vyžádaly své – samozřejmě čas a trpělivost.

Pestré retro aneb Barevná nostalgie
Všechny peripetie měly naštěstí přece jen svůj konec a nastal stav příměří – místnosti byly připraveny na „tvořivou fázi“, jíž se noví majitelé bytu už nemohli dočkat. V tomto momentě všechno znovu přeměřili a promysleli – jak zařízení, tak i barevnost. Okna, dveře a podlahy byly na pořádku – v obývacím pokoji a ložnici původní parkety s novým lakem, v předsíni a na WC originální dlažba, v koupelně nový přírodní kaučuk a v kuchyni starý xylolit dovedený téměř k dokonalosti. Stěny a stropy čekaly už jen na novou výmalbu, aby místnosti začaly pomalu nabývat staronovou atmosféru – speciálně vyrobený podklad v chodbě, ložnici a obývacím pokoji zvýraznil originální barevné nátěry, které v obývacím pokoji a ložnici zakončila tapetová bordura, v chodbě malovaný okraj. Na WC namalovali na stěny motivy květů podle závěsu, který zakrývá police s čisticími prostředky, v koupelně zase barevné čtverce inspirované obkladem vany. Jedině kuchyň zůstala tradičně bílá. V ní totiž barevné zařízení a doplňky vskutku neumožnily experimentovat s barvami ještě i na stěnách.

Teď už zbývalo jen zařídit každou místnost nábytkem co nejvíce připomínajícím období, v němž se stavěly okolní domy, a oživit prostor několika současnými prvky. Záměrem nových majitelů totiž bylo vytvořit hravý a trochu nostalgický retro byt, který by byl jiný než většina dnešních interiérů. Chtěli, aby odpovídal charakteru městského cihlového domu z konce padesátých let a nestyděl se zdůraznit právě tuto skutečnost.

TEXT: Erika Kuhnová
FOTO: Ing. Janetta Bublíková
ZDROJ: HOME