S Petrou Nesvačilovou o hraní a režírování

Proč se o divadelním jevišti říká, že jsou to prkna, co znamenají svět? Své o tom ví Petra Nesvačilová, talentovaná herečka, která kromě ztvárnění mnoha filmových a divadelních rolí napříč všemi žánry, má ve svých kristových letech na kontě nominaci na českého lva v kategorii nejlepší dokumentární film jakožto dokumentaristka.
Reklama

Petra ze srdce miluje svou práci. Když jsem to po pár minutách pochopila, pochopila jsem zároveň, proč spolu sedíme v divadelním baru.

Zatímco jsme si povídaly, stíhala jsem vnímat míhající se postavy kolem nás v tlumeném světle, které příjemně hřálo do očí. Bar se pomalu probouzel k životu a připravoval se na premiéru divadelní hry, ve které sice Petra toho dne neúčinkovala, nicméně divoká jiskra zájmu v jejích očích o ledasčem vypovídala.

Potkaly jsme se v divadelním baru Ungelt. Tak jako je samotné divadlo zasazeno do spíše nenápadných kontur Starého Města a přitom současně nabízí skvělou podívanou v nápadných kulisách, je divadelní bar v románských sklepních prostorech na první pohled skromný, leč při druhém pohledu se váš dojem rozvine třeba jako vůně Smoke for the Soul od slavného Kiliana. Člověk se lehce zasní…, vždyť divadlo je ke snění stvořené.

Možná si říkáte, že jsem v tom divadelním opojení zapomněla na svoje chuťové buňky. Nebo dokonce na svůj kručící žaludek, který před žádným rozhovorem záměrně neplním, ani symbolicky. Věřte, že ne. Divadelní bary mám obecně ráda ze dvou zásadních důvodů.

Málokde, než právě v divadelních barech, se dnes podávají tradiční chlebíčky. S vajíčkem. S vlašákem. Na měkké bílé vece. Příjemné zpestření po bezlepkovém a celozrnném pečivu, že? Kromě toho si v divadle na baru člověk hezky popovídá a časové omezení garantované dobou trvání přestávky mezi jednotlivými dějstvími přitom eliminuje trapné chvíle ticha.

Já jsem si chlebíček dopřála a trapné chvíle ticha jsem se nedočkala, ačkoli jsme na povídání s Petrou měly času neomezeně mnoho. Jenomže v její společnosti pravděpodobně ani není reálně možné mlčet. Měla jsem spoustu otázek a Petra ještě víc odpovědí. Měla jsem nějakou vizi, ale Petra jede bez vize, živelně a autenticky. Když se s vámi baví, nehraje. Nebo hraje tak skvěle, že to zkrátka nepoznáte.

Petra Nesvačilová je česká herečka a režisérka, která se věnuje jak filmovému, tak divadelnímu hraní. Začínala v Divadle Na zábradlí a v současné době působí především v divadle Ungelt, dále v divadelním souboru VOSTO5 a ve Studiu Dva. Na svém kontě má mnoho filmových rolí a nemálo dokumentů, které sama režírovala. Kromě světa filmu a divadla se baví řadou dalších činností a dělá si život opravdu bohatým. FOTO JIŘÍ HURT

Jak se zrodila hvězda

Příběh o tom, jak ses stala herečkou, není žádným tajemstvím. Přijela jsi z jihu Čech do Prahy, zúčastnila se konkurzu v Divadle Na zábradlí, ono to vyšlo a ty jsi odešla s rolí v představení Gazdina roba. Za honorář 200 korun.

Pak mi to zvedli na čtyři stovky. Vlastně tím, že jsme to hráli opravdu často, jsem si nakonec vydělala třeba dvanáct stovek za představení.

Ten konkurz se tehdy konal v roce 2004, ty už tedy hraješ dobrých 15 let?

Je to tak.

Napadlo tě někdy v průběhu těch let, že ses třeba minula povoláním, že ses mohla věnovat jiné profesi, nebo to byla od počátku srdcová záležitost, která trvá?

Herečkou a režisérkou jsem se chtěla stát už od dětství. Projevovalo se to například tak, že jsem si vymyslela svoje vlastní rádio Petra. Trávila jsem „tam“ několik hodin a byla jsem šťastné dítě. Nahrávala jsem si různé pořady, měla jsme řadu hostů – leč hostem jsem si zpočátku byla vždycky já sama. Potom se to trochu vyvinulo, měla jsem reálné hosty, těmi byli pro změnu různí členové rodiny. Nakonec to vyústilo v dramatický kroužek, povedlo se mi přemluvit maminku, aby mě v deseti letech přihlásila. Bylo to tam opravdu odmalička.

Předpokládám, že tedy znám odpověď na otázku, zda jsi měla někdy touhu dělat něco jiného, pro něco jiného se nadchnout?

Ještě mě bavilo hrát si na prodavačku v masně. Strašně se mi líbila i role řezníka. Pak se mi líbila prodavačka v trafice, ta vůně papíru…a ten akt nabídky obchodu, doprovázený výkřiky typu: „Chcete časopis? Máme tady skvělej časopis!“

Je to tak nějak pořád o komunikaci s lidmi, o nějaké interakci s nimi.

Asi ano, asi ta komunikace. Vždycky jsem navíc měla lidi ráda, bylo mi s nimi fajn, zajímalo mě, jací jsou. To se vůbec nezměnilo.

Z jeviště je máš jako na dlani.

To je fakt. Líbí se mi ta energie, která v hledišti panuje a pokaždé je trochu jiná.

ARCHIV DIVADLA UNGELT

Divadlo Ungelt bylo a je působištěm řady skvělých herců. Funguje déle než 20 let a velmi zajímavá je jeho historie. Ungelt neboli Týnský dvůr nedaleko Staroměstského náměstí sloužil už od 12. století kupcům jednak jako skladiště, a jednak jako odpočívárna. Kupci byli pod královou ochranou, avšak ne zadarmo. Z tohoto poplatku se později stalo clo – um Geld. Odtud název divadla, Ungelt. Dům, v kterém divadlo působí, má románské základy. V jeho sklepení se kromě samotného soukromého divadla nachází divadelní bar, ve kterém jsou kromě románských základů z 11. století k vidění židle „s příběhem“, které divadlu darovali herci, umělci a osobnosti veřejného života. Ve foyer se tak lze posadit na židli Miloše Kopeckého, ale třeba také na židli Václava Havla, Marty Kubišové, Radovana Lukavského či Věry Čáslavské. Principálem divadla je v současné době Milan Hein. ARCHIV DIVADLA UNGELT

Divadelní herectví jsi ale vlastně nakonec nikdy nestudovala.

Ne. Herectví jsem nevystudovala z mnoha důvodů. Svou roli v tom hrála i silná intuice. Vždycky jsem potřebovala mít plán, sen a k tomu potom směřovat. Tehdy jsem měla vymyšleno, že budu studovat DAMU, kde se naučím hereckou techniku a pak půjdu studovat na FAMU dokument. Věděla jsem, že tam jsou starší moudří lidé. Říkala jsem si, že už budu vyzrálá, že budu vědět víc o světě.

Na DAMU jsem ještě k tomu toužila studovat u Borise Rösnera, kterého jsem měla od dětství hodně ráda. To byl prvotní plán, jenomže Boris Rösner z té školy mezitím odešel. Já jsem si tam sice podala nějaké přihlášky, ale vůbec jsem nedorazila nebo jsem se tam byla jen podívat. Měla jsem zkrátka nějaký vnitřní blok a v pubertě ten rozum obecně nefunguje tak vyzrále a moudře, většina rozhodnutí (alespoň u mě to tak bylo) je založena na pudech.

Předpokládám, že ve výsledku tě ale tohle rozhodnutí v ničem nelimituje?

Nikdy jsem to nepocítila. Tím, že jsem studovala na katedře dokumentární tvorby na FAMU u pedagogů, jako je profesor Petr Vachka, Jan Němec nebo u Věry Chytilové, se mi dostalo mnoha cenných rad i v oblasti hraní. Byli to pedagogové, kteří mě neustále sledovali ve všech filmech a dávali mi užitečnou zpětnou vazbu. My jsme tam navíc měli i hodiny herectví, zároveň mě vzali v Divadle Na zábradlí, potom se točily Pusinky…

S herectvím to celé začalo tak nějak samo. Ale je pravdou, že se stále učím, ráda se zdokonaluji a měla jsem veliké štěstí, že jsem dostala krásnou nabídku od Milana Heina hrát v divadle Ungelt. Jsem mu za to vděčná. Je to inspirativní divadlo velkých hereckých osobností.

O atmosféře prvního rande trochu jinak

Dokážeš srovnat, co je pro tebe těžší? Je to divadelní, nebo filmové ztvárnění role?

Na filmu je skvělé, že si tu šílenou nervozitu, nejistotu odbudete už v rámci prvního natáčecího dne. Pro mě je to trochu jako rande. Nastoupí nervozita, vůbec nevíte, co přesně bude, trochu se vám chce domů, zároveň chcete zůstat. Jako to první rande. Ještě nevíte, jak spolu komunikovat, nějak se to učíte. Jsou samozřejmě i případy, kdy ta velká nejistota a strach povolí hned a jde to od začátku jako po másle. Na filmu se mi líbí, že co tam odevzdáte, dáte ze sebe, se navždy zakonzervuje v tom daném filmu. V jednu chvíli tam dáte úplně všechno, na 200 %, a pak od toho jdete navždy pryč. Ale zůstává to v podobě filmu, který potom jde k divákům, a vy si můžete užívat během projekce jejich reakce.

Navíc asi odpadá stres z výpadku textu…

Určitě, není to takový zápřah na nervy. Teď mě napadá, a to se mi na tom filmu taky líbí, když to tam tzv. dáte, žije si to potom ještě dál svým životem. Naproti tomu divadlo považuji za jiný druh řemesla. Herectví ve filmu i na divadle je úplně jiná disciplína. Pořád v tom objevuji něco nového.

Petro, ty hraješ divadlo kromě Ungeltu také společně se souborem VOSTO5. Předpokládám, že to je pro tebe spíš oddechová záležitost.

Ano, tak tam je to taková svoboda. Jiný charakter komunikace. Je to volnější. V představení Teatromat účinkuji se čtyřmi kluky, to znamená, že vtipy jsou mířené na mě, jako na ženu. Jsem v pozici takového „otloukánka“ jejich fórů. Jenže ta paráda tkví právě v tom, že se celou dobu vnitřně směju. Je to pro mě zábava. Nad rámec toho se Teatromat stal svým způsobem legendární. 9 let hraní. Proběhla dokonce derniéra, ale my jedeme, pro velký úspěch, dál.

FOTO JIŘÍ HURT

Multižánr

Položím ti velmi originální a neotřelou otázku, jenomže mě to opravdu hodně zajímá. Když jsem si vyjela seznam rolí, ať už v rámci filmů, či divadelních her, žasla jsem nad jejich počtem, ale hlavně nad jejich různorodostí. Do toho dokument, to znamená vlastní tvorba. Jak se ti pohybuje napříč různými žánry?

Přiznám se, že někdy je to hodně složité, „přesoustředit se“. Na rozdíl od samotného hraní, dokumentaristika má tu nevýhodu, že se musí opravdu vysedět. Každé větě či postavě musíte věnovat velkou péči. K tomu se hodí ta správná nálada, která není samozřejmostí. A co se týče hereckých žánrů, pro mě je odjakživa těžší komedie. Tam to totiž musí všechno sedět, musí být přesná a je mnohem složitější vyjádřit tu energii, ať z pozice režiséra, nebo herce.

Bez toho nikdy nevyzní fór tak, jak si přejete. Naproti tomu takové ty temné a melancholické kousky, to jde krásně. Člověk se tam tak jako zachumlá, hezky si kráčí v té temnůtce, pak stačí pohled, oči a je to tam. Komedie je naproti tomu opravdu těžká. Teď zrovna točíme komedii s Ondřejem Trojanem, Bourák. Hledalo se „to“ tam, ten vtip, a aby se to našlo, musí být člověk vyspalý, perfektně se soustředit. Ale co vše spojuje, je rytmus. Jak v herectví, tak v režii.

Nedávno byl na plátna uveden artový film Sněží, trochu rarita v našem filmovém prostředí, ztvárněním i tématem, je popisován trochu jako depka. Přesto má výjimečně dobré kritiky. Jak se ti hrál tento žánr?

Je to art. Mně se to hrálo krásně, protože jsem dostala hlavní roli v tom typu filmu, ve kterém převažuje ponurost, jde dovnitř, má ambice rozklíčovat mezilidské vztahy a zároveň nabídnout i návod, jak na ně. Odpověď známe už asi po staletí – spočívá to ve správné komunikaci. Jde o rodinné drama, zároveň s určitým přesahem, který osobně vidím v zajímavé formě humoru ukryté mezi řádky, a není to tím pádem drasticky existenciální. Já jsem si to užila.

Často mě obsazují právě do komedií, takže jsem byla ráda, že mám roli, ve které člověk temperament přirozeně stáhne, jde do hlubin, do křehkosti, o které vím, že mi herecky sluší, a zároveň nikoho a nic nepřebíjím. A jen tak pro zajímavost, příběh jedné z hrdinek, Petry, kterou hrála Hana Vágnerová, byl můj vlastní příběh. Vyprávěla jsem ho autorce, která ho potom nějak pojala, samozřejmě v trochu jiných konturách, přesto jsem se koukala sama na sebe. Hodně zvláštní pocit.

Jak dlouho se takový film točí?

Točilo se rok a půl.

I herečky někdy spí…

Petro, jak vlastně vypadá tvůj běžný den?

Ráno vstanu a dám si snídani. Mám skvělou trenérku, hodně mě totiž baví sport, takže si po snídani dám třeba trénink. Potom zamířím do střižny, pak si dělám třeba nějaké rešerše… To je víceméně takový pracovní den. Celou sobotu jsem ale třeba strávila v posteli. Někdy mám prostě den, kdy si udělám oběd, pak nevím a pak jdu třeba na představení, nebo trávím čas s blízkými a rodinou.

Takže si dokážeš udělat víkend třeba jen pro sebe?

To jo. Mám dny, které si vyhradím pro sebe, baví mě, že jsem doma sama. Udělám si tajně rande sama se sebou, koupím si kafe, jdu na výstavu, poslouchám hudbu, večer strávím doma. Potřebuju si udělat takový ten bezpečný den. Taky ráda chodím na masáže, na koncerty, do kina.

Zní mi to tak, že se dokážeš odreagovat a zrelaxovat hezky průběžně, takže nejedeš nadoraz a nemáš potom tendenci, potřebu nebo možná nutnost odjet úplně pryč daleko od lidí. Pohybuješ se tak hezky ladně v prostoru mezi prací a volným časem.

Ano a vypínání umím i ve spánku, já totiž ráda spím.

Takže večer po představení večírek, to u tebe asi úplně nefunguje.

Já hlavně moc nepiju alkohol, tyhle věci mě moc nebaví.

Takže potom zbývá čas třeba na ty masáže.

Asi to tak bude, přitom večírky taky stíhám, pozdravím se s přáteli, popovídám s nimi. Zbývá mi čas také na hodiny zpěvu, začala jsem chodit na piano, ale potřebovala bych se tomu věnovat asi víc. Docházím teď i na DAMU ke skvělé profesorce na hlasovou a hereckou techniku, protože mě baví se sebevzdělávat.

Nemůžu se zbavit pocitu, že i přes to množství práce a aktivit nežiješ v nějakém zásadním stresu, jak si dnes většina lidí stěžuje nebo ani nestěžuje, protože si to zkrátka neuvědomují.

Někdy se ve stresu samozřejmě ocitnu, ale to se mi stane třeba jen jeden den v měsíci. Permanentně ho vážně nepěstuji. Mě stres nebaví a asi mi stačí ta dávka stresu a adrenalinu před představením.

Jak se vlastně cítíš před představením?

Cítím napětí a chce se mi trochu spát. Ale nebaví mě žádný druh destrukce nebo sebedestrukce, takže to tam nepustím. Nepomáhám si třeba alkoholem, abych se zbavila nějakého napětí.

FOTO JIŘÍ HURT

FOTO JIŘÍ HURT

Petra, móda a design

Tohle téma bych nerada opomněla. Myslím, že k módě a designu máš hodně blízko a je vidět, že se zajímáš. V té souvislosti jsem si ale také vzpomněla na jeden nápaditý titulek nějaké bulvární módní rubriky, myslím, že tam stálo něco jako „Petře Nesvačilové vykoukla podprsenka“. Jak tyhle věci, jako je třeba „módní policie“, vnímáš?

Mně to je upřímně, doopravdy fakt jedno. Vždycky se mi to ale zazrcadlí skrze moji rodinu, protože moje maminka, tety nebo babičky mi to nahlásí, tak jim to vysvětluji a v tu chvíli si vždycky uvědomím, jak je to vlastně legrační. Sama za sebe to ale opravdu vůbec neřeším, protože vím, jak to funguje. Totiž to, že něco vykoukne, to je náhoda, která se někdy stane snad každému, a když o vás někdo chce napsat něco špatného, tak to prostě napíše. Zároveň se tam hodně odráží i to, s kým se kdo kamarádí. O mně ale v zásadě nějak hnusně nepíší.

Když se oblékáš do společnosti, a těch příležitostí je v průběhu roku asi hodně, oblékáš se sama, nebo si necháváš radit?

Oblékám se sama a opravdu si tyhle příležitosti užívám. Móda je mou vášní, baví mě i její historie. Stále ji sleduji, studuji a stále se tím nechávám unášet. Baví mě objevovat nové návrháře. Kromě toho si díky své práci mám možnost na sebe vzít věci, o kterých by se mi jinak ani nesnilo. Když jdu třeba na tu proslulou Moët party v rámci karlovarského filmového festivalu, obléknu na sebe třeba šaty od Diora a to je sen. Potom člověk utíká samozřejmě hned domů, protože zničit takové šaty, to by bylo hodně zlé.

A z té vášně nevzešla touha navrhnout něco vlastního?

Samozřejmě už jsem o tom přemýšlela. Přemýšlela jsem o tom, že bych se třeba někdy v budoucnu spojila s nějakou módní značkou a udělala svou kolekci. Je to jeden z mých snů, někdy v budoucnu si něco vlastního vymyslet.

A měla by to být spíš večerní móda, nebo něco praktického?

Určitě večerní. Anebo taky kabáty, miluju kabáty. Což mi připomíná, teď právě jela jedna kamarádka do Monaka na takový prestižní červený koberec, takže střihnout si nějakou kolekci pro červený koberec, hm…

Co se týče domova, pochopila jsem, že se tam docela ráda zdržuješ, a také jsem někde narazila na informaci, že tvůj byt prošel zásadnější rekonstrukcí. Interiér sis navrhovala sama?

Navrhovala, ale radila jsem se přitom s kamarádkami Janou Murínovu a Lelou Geislerovou. Mám hodně ráda jednu designérku, protože si libuji v minimalismu. Ta mě třeba hodně inspirovala. Dopřála jsem si dubovou podlahu, protože mám ráda dřevo. A květiny. Propojení starého s industriálem, šedou, která teď tak letí.

V romantické komedii Taneční hodiny hraje Petra tanečnici, jejímž úkolem je téměř nemožné - naučit tančit autistického profesora. ARCHIV DIVADLA UNGELT

V romantické komedii Taneční hodiny hraje Petra tanečnici, jejímž úkolem je téměř nemožné – naučit tančit autistického profesora. ARCHIV DIVADLA UNGELT

Myslím, že celkem často cestuješ. Máš to tak, že by sis vozila něco do interiéru?

Tak to zase ne. Zato si vozím oblečení. Musím si prostě všude něco koupit.

Často se za tím účelem jezdí třeba do New Yorku, to jsi někdy absolvovala?

Ještě ne. Byla jsem sice všude možně, Utah, Chicago, Denver…, ale New York a Japonsko, to jsou místa, která si dlužím a kam jsem zatím nezvládla dojet.

Nakupuješ raději sama, nebo preferuješ společnost?

Asi sama. Nicméně je fakt, že třeba do Ikei jezdíme s kamarádkou a dost se u toho bavíme. Já si potom ale přivezu spoustu věcí a doma koukám – kartáč, proč to tady mám? Nebo mám najednou spoustu svíček…, prostě hromadu věcí, které člověk opravdu nepotřebuje.

Jako bezpečné se mi osvědčilo jet tam v doprovodu muže, protože ti to většinou tak nějak nerudně proběhnou a člověk zaručeně ztratí chuť cokoli nakupovat. Mě teda zaručeně přejde chuť ty svíčky hledat.

Já jsem zažila takové hádky a dokonce brek. Pamatuju si, jak mě tehdejší partner naštval, já jsem tam potom stála a říkám, jak jsi mi to mohl říct. Ikea je opravdu partnerský oříšek. Asi je fajn tam po týdnu zajet a promluvit si o kuchyni. Třeba.

Petro, zpátky do tvého světa umělkyně, na co bys nás teď pozvala?

Všechny čtenáře HOME bych ráda pozvala do divadla Ungelt na představení Skořápka s Alenkou Mihulovou nebo Taneční hodiny s Miroslavem Táborským. V obou hrách ztvárňuji jednu z hlavních rolí. Musím říct, že obě role vyžadovaly hodně svědomitou přípravu, jak tanečnici s ortézou, tak kupodivu zlatokopku jsem studovala a můžu říct, že s žádnou z postav jsem se ani vteřinu nenudila.

Myslím, že obě představení stojí opravdu za to. Ve Studiu Dva, kde také působím, bych doporučila představení Bond/Medea. Z filmů doporučuji shlédnout Sněží a v roce 2020 by měla být hotová komedie Bourák. Na moji vlastní tvorbu se mohou čtenáři podívat na stránkách www.dafilms.cz, tam jsou dokumenty, které jsem režírovala. Dokonce i film Zákon Helena.

Děkuji ti za rozhovor a nemůžu se dočkat, až zasednu v hledišti. Hodně štěstí a obrovských pugétů za krásná představení.

TEXT: ANNA DOLEJSKÁ
FOTO: JIŘÍ HURT A ARCHIV DIVADLA UNGELT
ZDROJ: časopis HOME

Reklama

Komentovat