U architektky starosvětsky

Komu se představa o domově pojí s tradicí, s předměty, v nichž byly zachovány dávné vzpomínky, a přitom rád do interiéru se starožitnostmi přimíchá současný nábytek, tomu se možná zalíbí byt, který jsme nedávno navštívili.  

Ne každý architekt se pochlubí vlastním domovem v časopisech. Ani Nicole by se na to nebyla dala. Vždy se však najde nějaká okolnost, známý nebo předcházející „oběť“, jejichž obydlí jsme už zdokumentovali a která dopřeje tuto radost i svým kamarádům. V případě bytu v cihlovém domě ze začátku minulého století přišel tip přímo od spokojené klientky-přítelkyně, pro niž architektka Nicole Jančeková zařídila stylový butik. Vydali jsme se tedy do staroměstského a starosvětského bytu zařízeného malými nápady a s velkým smyslem pro harmonii moderního a památečního.

Dečky tety Iluš
Důvody, proč zůstat v bytě po příbuzných a nevyhodit se starým nábytkem i to poslední, co zůstalo po předcích, jsou různé. Někdo se do takového narodí a s bydlením sroste, jiný přechodně obývá a sdílí společný prostor (i pocity) se stárnoucími příbuznými a potom v něm zůstane. Nicole studovala v hlavním městě architekturu a současně bydlela v bytě své tety. Kam jí paměť sahala a rodinné zvěsti potvrzovaly, teta měla smysl pro pořádek a cit pro detaily. „Její dečky a nábytkové kompozice měly své kouzlo. Moje teta Iluš měla ráda společnost. Lidé se u ní cítili dobře a bezpečně i díky domácké atmosféře, kterou tento byt vyzařoval. Tenkrát jsem ještě nevěděla, že s bytem, v němž jsem si prožila svoje, se nakonec sblížím i vlastnickým listem,“ zhodnotila nedávné roky Nicole. „Náš byt jsme zařídili ,veteší’, artefakty z historických interiérů mých příbuzných.

Takto připomíná každý kus nábytku někoho z nich. Z původního stylu tety Iluš moc nezůstalo.“ Důvodem bylo, že byt zdědil bratranec. Nicole se odstěhovala a jako bolestné dostala nábytek po tetě. Bohužel se proň nenašla přestupní stanice, a tak památné kusy rozdala mezi kamarády. Nyní tak navštěvuje nejen své známé, ale i části zařízení, které patřily do tetina bytu. Druhým důvodem byla skutečnost, že předělávali dispozici kuchyně a sousedního pokojíku pro služebnou na společný prostor. Tam, kde mívala kdysi postel služka, mají dnes kuchyňskou linku, zatímco prostor dřívější kuchyně je nyní jídelnou se vším, co k tomu patří, tedy i se starožitným příborníkem po prababičce. Ten se stal i třetím důvodem, proč musel ustoupit nábytek tety Iluš. „Kredenc byla součástí mého dětství. Kralovala nad mým dětským pokojem, patříme k sobě, a tak jsem si ho přivezla i sem. Podobné to bylo i s jídelním stolem a židlemi. Nyní vládnou naší jídelně.“ 

Pohled architektky a vlastní kuchyň
„Dávám přednost moderní architektuře a současnému interiéru. To, co se mi hodně líbí, je však pro mne velmi drahé, čili nedosažitelné. Přece jen si občas dopřejeme designérský kousek, například italská svítidla firmy Illuma. Moderní kontra staré je předpokladem harmonie. Čistá starožitnost unavuje a v běžném životě působí těžkopádně. Staré má však své kouzlo a pro nás bylo i dostupné,“ přiznává Nicole. Návod je jednoduchý – něco se zdědí, jiné se zas vyprosí od kamarádů, příbuzných nebo jiných obměkčitelných adeptů darování, případně se pořídí na zajímavém smetišti, na blešácích a na bouračkách. Potom se to všechno vyčistí a strategicky i nostalgicky rozmístí. Když je toho akorát dost a hodilo by se myslet i na praktické úložné prostory a mobilní inventář, zajde se k nejmenovanému švédskému prodejci.

Do kuchyně se nejzajímavěji nakupuje v oddělení kancelářského nábytku a do obývacího pokoje v oddělení pro zařízení pracoven a dílen. „Oslovila mě registrační police, se kterou jsme improvizovali v kuchyni,“ vysvětluje svoje interiérové počiny Nicole. Sporák si nechali po tetě i proto, že už neměli energii hýbat s přívodem plynu. „Teta vždy pekla na starých, pět centimetrů silných šamotových cihlách, které byly od nepaměti na dně plynové trouby. Kuřata a koláče měly a mají po upečení šťávu. Jen jednou jsme cihlám prováděli očistnou kúru a pekli bez nich. Litovali jsme. Maso bylo suché, oběd nevydařený. Kuře na šamotkách nám chutná nejvíce…“ V jídelně, ale i v ostatních místnostech povýšili technickou infrastrukturu na výtvarný prvek. To znamená, že všechna potrubí a trubky, které se táhnou na povrchu stěn, dostaly nový nátěr v barvách, které se uplatnily na dveřích nebo na páskovém vzoru stěn. Jídelní trubky prázdnotou netrpí. Na podzim z nich visí kytičky a větvičky, voní bylinky. Přes zimu opadnou, na jaře je hospodyňka protřídí a na podzim zažívají bylinkovou konjunkturu znovu.

Obývací pokoj přeje slunci
„Máme dvoupokojový byt a jsme rodina s dítětem. Obývací pokoj se dožil nebývalého ruchu. Slouží jako pracovna, archiv, společenská místnost i dětský koutek,“ nenechá nás na pochybách Nicole. Dozvídáme se, že pro domácí je nepřijatelné, když televize v obývací místnosti tvoří dominantní prvek: „Police nám vyřešila i koncepci uložení staršího modelu televize, kterou jsme bez problémů umístili v hlubokém regálu z IKEA. O tutéž stěnu se opírá klavír s vystavenými drahocennostmi. Sídlí na něm oblíbená koláž od Daniely Krajčové, mikroskop po dědovi, který fascinuje zrcadélky malou Editku, rámečky a staré rodinné fotografie. „Máme klavír stěhovavý. Stěhovala jsem se několikrát. Pro klavír bylo nevyhnutelné zabezpečit náhradní ubytování. Šel pryč dřív než osobní věci. Vždy, když se nám nájem prodloužil, klavír se vrátil.“ Protilehlou stěnu vyplňuje pohovka ve tvaru L, na kterou navazuje domácí pracovna.

Uspořádání pracovního prostoru v obývacím pokoji se podřídilo výhledu od pracovního stolu, který se uprostřed dispozice setkává s pohovkou. Kdo za stolem sedí, ten vidí na révu na balkonu nad vnitřním dvorem. Při pohledu doprava se může těšit ze stromů v uličním parčíku. Réva se vine po stěnách balkonu a od pozdního jara do podzimu mění barvy podle ročního období. Stromy zase zmírňují ruch z ulice a zpříjemňují bydlení v centru města. Luxusních výhledů se dosáhlo probouráním nosné stěny silné 50 centimetrů. Stavební akce se konala na základě stavebního povolení a za plného chodu domácnosti. Ke zpevnění nadpraží nového otvoru posloužila tři ocelová „íčka“.

Stěny v pyžamu
„Pruhovaná malůvka byla způsob jak bez velké námahy stylově propojit celý byt. Pěkné pruhované tapety, které plně vyhovovaly mým představám, byly nad tehdejší naše finanční možnosti, a tak jsem se rozhodla, že si stěny „vyproužkuji“ sama. Pruhy v každém pokoji jsem malovala v jiných barevných odstínech: ložnice je do hněda, obývací pokoj jsme vyladili do zelena, kuchyň zase do modra. Barevně je však sjednocuje olivově zelená, která se objevuje v každém vzoru v každé místnosti. Proužky mají podle kompozice různou tloušťku. V kuchyni je vzor výsledkem cílené kompozice podle technického výkresu, kterou jsem potom přenesla do reality kuchyňské stěny. V obývacím pokoji se improvizovalo. V ložnici jsem si otestovala, jak malířská páska funguje bez následků na nové malbě. Týden mi trvalo, než jsem přišla na to, že pásku je třeba sundat, dokud je barva vlhká,“ odkrývá Nicole svoje technologické přehmaty a úspěchy. Na pruhy a proužky nedá dopustit. Jsou elegantním zpestřením, prostor mohou rozšířit nebo zúžit, netváří se příliš vážně a barevnou disharmonii umějí zlehčit, zjemnit. V ložnici se rozhodlo, že dominanci pruhované stěny zmírní bambusová stěna z IKEA.

… a nakonec kolotoč
Koncepci bytu podle starých stavitelů domácí oceňují dosud: „Procházíme místnostmi a máme pocit, že jsme majiteli velkého bytu. Často se projdu delší trasou, protože je pro mne krásnější. Chodím, jak svítí slunce. Když zajde nebo paprsky přejdou na opačnou stranu, také já přecházím místnostmi logičtěji. Děti, které k nám přijdou, jsou nadšené. Mohou se prohánět bytem dokolečka. Když se někdo nechce setkávat, nemusí. V rané mladosti to byl příjemný způsob, jak nenápadně z bytu uniknout…“

Dovětek
Nové, moderní vnese příjemný kontrast k starožitnému nábytku. Potřeba a návyk pěstovat tradice se z našich domácností za posledních šedesát let vytratily. Nábytek a doplňky, které přecházely z pokolení na pokolení, skončily na smetištích možná proto, že se nevešly do menších bytů, a možná během všeobecného budovatelského nadšení nestačily s dechem na sériově vyráběný nábytek. Kdysi se vyzdvihoval rodinný styl bydlení a za zachování tradice se nikdo nestyděl. Možná právě časy, kdy se hlásí finanční krize, zasáhnou i naše domácnosti: styl zachování a přizpůsobení starého nábytku současnému bydlení se opět vrátí do módy…

TEXT: Marína Ungerová
FOTO: Dano Veselský

Článek byl uveřejněn v časopise HOME.