Zóny zabydlení

Obytný prostor domu či bytu dopřeje svým obyvatelům volnější pohyb, pocit uspořádanosti a stane se i prostornějším, pokud se ještě před zabydlením podřídí jistým pravidlům.
Reklama

Není tajemstvím, že více než dvě třetiny svého života trávíme v uzavřených, člověkem projektovaných domech, procházíme jejich chodbami a místnostmi, sedíme, dýcháme, cítíme každý jejich detail, vnímáme jejich otevřenost nebo uzavřenost. Každý po svém a s vlastní představou o pohodlném a praktickém bydlení.

Pozorné zóny
Někomu více vyhovuje bezpečná blízkost stěny, jinému se líbí velké prosvětlené prostory s vysokými stropy. Jak příjemně prožíváme svůj čas v práci a doma, nemálo závisí na rámci, který nám byl vymezen stavebními konstrukcemi a architektonickým členěním interiéru. Pokud se od začátku citlivě dbalo na tvar půdorysu a proporčnost jednotlivých částí obytného prostoru, vzniká předpoklad pro harmonické bydlení. Na stejném půdorysu a ve stejně velkém obytném prostoru může vzniknout kvalitativně odlišný interiér. Při jeho modelování na funkční zóny – komunikační, úložnou zónu a zónu činností – pomáhá několik alternativ rozmístění příček a jejich provedení. Volným prostorem bez nábytku a osou dispozice obytného prostoru má být komunikační zóna. Ta se, nezaplněná nábytkem, větví do jednotlivých místností, umožňuje volný přístup k oknům, dveřím, vypínačům a k zařízení domácnosti. Zóna ukládání má přímo navazovat na komunikační prostor. Tam, kde se vaří, pere, pracuje na počítači nebo relaxuje u knihy, patří police a nábytek, do něhož lze ukládat předměty spojené s danou činností. Co nejmenší vzdálenost mezi těmito zónami minimalizuje zbytečné úkony. Interiérový odborník by měl určit polohu, rozlohu a vzájemné vazby zmíněných zón už v návrhu. Měly by fungovat stejně jak v rámci celé domácnosti, tak i v rámci samostatných místností. Ve velké míře se na rozumném dispozičním členění a zónovaní domácnosti podílejí příčky. Ty i v moderním volně uspořádaném interiéru buď vymezují, nebo alespoň naznačují hranice funkčních částí bytu či domu.

Noc a den
Půdorys navrhovaného obytného interiéru by měl zohlednit dělení na denní a noční část. V tiché části se obvykle nachází ložnice a dětský pokoj. Kdo v nich odpočívá, toho neruší zvuky televizního programu nebo rozhovor těch, kteří zůstali v obývacím pokoji. Kuchyň se svými rušnými aktivitami by měla být co nejdále od noční zóny, nejlépe na opačné straně dispozice bytu, než jsou ložnice. V případě rodinných domů nebo mezonetových bytů se osvědčilo umístění ložnic a pracovny do poschodí. I samotné místnosti se dají zónovat: pomůže nábytek vysunutý do prostoru, paraván, materiálové nebo barevné změny v použitém povrchu podlahy, obkladu či nátěru. V případě rozdělení na noční a denní část jde jen o provizorium nebo řešení pro jednočlenné domácnosti. Obytný prostor nejvýrazněji a funkčně nejdůsledněji předělí příčky.

Příčná dispozice
Rytmus a tok domácího života není ustálený. Mění se s potřebami a věkem rodinných příslušníků. Bytový provoz je tedy otevřený systém, vystavený nárazovým požadavkům, ale i postupným proměnám. Místnosti časem mění funkci, komunikační prostor se musí přizpůsobit věku rodinných příslušníků. Tam, kde byla několik let nevyhnutelná dělicí stěna, je třeba v jisté chvíli dispozici otevřít a tam, kudy se procházelo, chtějí mít domácí najednou svá zákoutí k relaxování. Intimitu interiéru dotvoří příčky. Někde jich je potřeba více, jinde méně. Jinak se „příčkuje“ v případě novostavby a jinak při přestavbě. Je možné si vybírat podle druhu materiálu, konstrukce, funkce, vzhledu. S vývojem nových konstrukčně lehkých a snadno zabudovatelných příček se jejich technické řešení stává pro investory druhořadým. Neoprávněně. Také zde je nutno zvážit vlastnosti a charakter sousedících místností, jakož i vztah příček k ostatním konstrukcím. Jsou takové příčky, které se zhotoví mokrou cestou, jiné částečně mokrou a nakonec ty, jejichž instalace je nejrychlejší a vybudují se nasucho. Zkrátí se tak doba výstavby, a když se znovu změní nároky spolubydlících na životní prostor, lze se těchto konstrukcí jednoduše zbavit. Také v případě, že se o dobudování příčky rozhodlo za plného chodu domácnosti, bude tento způsob nejpřijatelnější.

Akčně a nasucho
Stavění příček nasucho nepotřebuje vodu, aby se při chemických a stavebně-technologických procesech navázaly jednotlivé prvky konstrukce, ale spojuje je mechanicky na předem připravenou podkonstrukci bez nároku na technologické přestávky. Takto se lze k výsledku dopracovat za jeden až dva dny. Zatížení konstrukce domu příčkami montovanými nasucho je minimální, takže jimi lze předělovat prostor v klasických panelácích bez obavy z nepřiměřené zátěže panelových stropních konstrukcí. Ve většině případů stačí ohlásit stavební úpravy jen proto, aby byla umožněna kontrola nakládání s odpady (sádrokarton nepatří k nebezpečnému odpadu). Lehké příčky a polopříčky montované či nasucho postavené z kusových staviv za svou existenci vděčí sádrokartonu, sádrovláknu, dřevocementu, případně materiálům z přírodních či plastových vláken. Výrobci je mohou dodávat jako monolity nebo ve formě vícevrstvých panelů s nosnou, ale také izolační vrstvou. Aby se montované příčky nesesypaly, potřebují kostru z kovových či dřevěných profilů, na kterou se ukotví při montáži. Má to výhodu – vytvoří se stěna s dutinou, která se může vyplnit tepelnou či zvukovou izolací, instalačními rozvody, případně dutina poslouží jako stavební pouzdro pro montáž posuvných dveří. Lehké příčky lze snadno demontovat a postavit na jiném místě.

Na příčky se dřevem
Celodřevěná příčka se konstrukčně podobá té sádrokartonové. Na dřevěné hranoly předem ukotvené do podlahy a stropu se postupně pomocí šroubů přichytávají jednotlivé dřevotřískové, dřevoštěpkové desky nebo překližky. Doprostřed mezi vnější plášť z desek lze umístit tepelnou nebo akustickou izolaci z minerální vlny. Hořlavost dřevěných příček je možné snížit vhodným omítnutím povrchu nebo keramickým obkladem.
Dřevotřískové desky (DTD) se mohou použít především v dřevostavbách k opláštění rámových konstrukcí stěn. Kromě běžných dřevotřískových desek jsou v nabídce i DTD V 70 určené do prostředí s vyšší relativní vlhkostí. Na konstrukce, které jsou součástí obytného interiéru včetně příček, jsou vhodné desky se sníženým obsahem formaldehydu. Dřevovláknité desky (DVD) se vyznačují výbornými tepelnětechnickými a akustickými vlastnostmi, avšak nízkou požární odolností a slabou schopností odolávat působení vody. Desky se vyrábějí rozvlákněním a slisováním dřevní hmoty. Podle tvrdosti se označují: MDF, tedy polotvrdé (z angl. Medium Density Fiberboard), a HDF, tedy tvrdé (High Density Fiberboard). Vnitřní obklady MDF vynikají dobrou pohltivostí zvuku. Měkké DVD mají sice horší mechanické vlastnosti, ale o to lepší schopnost tepelně izolovat. To je důvod, pro který mohou ve skladbě stěn nahradit izolace z minerálních vláken. Desky OSB (z angl. Oriented Strand Board) se vyrábějí z větších třísek ukládaných v několika vrstvách s minimálním obsahem lepidla. Desky OSB jsou známé nejen dobrými mechanickými vlastnostmi, ale také vysokou objemovou a tvarovou stálostí. Jsou snadno opracovatelné. Svou cenou jsou kompromisem mezi drahou překližkou s lepšími mechanickými vlastnostmi a levnějšími DTD. Výrobci je dodávají ve čtyřech třídách: OSB/1 – vhodné do suchého interiéru, OSB/2 – nosné desky do suchého prostředí, nosné OSB/3 i do vlhkého prostředí a OSB/4 do podmínek s velkým zatížením konstrukce ve vlhkém prostředí. Dřevoštěpkové desky jsou lisované s lepidlem nerozpustným ve vodě, a tak je lze povrchově upravit i stěrkováním či překrýt tapetou.

Štěpkocement
Cementotřískové desky s hladkým povrchem (Cetris, Betonyp) patří k dalším materiálům určeným rovněž ke zhotovení lehkých příček. Výrobci je lisují ze směsi dřevěných třísek, portlandského cementu a hydratačních přísad. Cement se významně podílí na vysoké odolnosti desek při namáhání v tlaku, zvyšuje jejich tvrdost a chrání je před opotřebováním. Desky Cetris získají už ve výrobě hladký povrch světle šedé barvy. V nabídce jsou standardní desky různé tloušťky od 8 do 40 mm. Štěpkocementové desky VELOX určené k rychlé a suché výstavbě dělicích nenosných stěn – jednoduchých, dvojitých, ale i kombinovaných – se vyrábějí ve dvou základních tloušťkách 75 a 100 mm. Příčka o tloušťce 100 mm vzniká slepením dvou desek VELOX WS 50 mm. Jednoduché příčky jsou vhodné jen pro oddělení prostorů, v nichž se nekladou vysoké požadavky na zvukovou izolaci (Rw = 39 dB), přesto jsou zvukověizolační vlastnosti srovnatelné s vlastnostmi tradiční příčky. Plošná hmotnost takové příčky se sníží na 35 až 75 kg/m2.

Dříve než se začne s montáží příčky, na předkreslený půdorys stěny v odstupu 1,5 m se kolmo postaví pomocné stojky pro zabezpečení stability příčky. Desky se skládají suchým způsobem na vazbu. Deska musí být předsazená ve styčné spáře. Desky v rozích je nutno střídavě předsazovat. Spojovací ložné i styčné spáry se vyplní polyuretanovou montážní pěnou nebo vhodným rychleschnoucím lepidlem, popřípadě lepidlem na bázi cementu. Aby se během vytváření příček zabránilo posunu desek, výrobce radí zajistit spáry hřeby. Nad dveřní otvory patří celá deska s odpovídajícím výřezem. Řada desek pod stropem se zaklíní a spára se vyplní montážní pěnou nebo lepidlem. Díky rychlému tvrdnutí spojovací malty příčky dosahují potřebné pevnosti okamžitě po provedení. Povrch desek se může pochlubit výbornou přilnavostí omítkových směsí. Instalační drážky stačí vyfrézovat.

Zděné, a přece lehké
Ukládání pórobetonových tvárnic na tenkou vrstvu lepicí malty urychluje zdění. Nízká hmotnost pórobetonu minimálně zatěžuje stropní konstrukce, což umožňuje umísťování příček i ve starších budovách. Přestože pórobeton je lehký materiál, má už i při malých tloušťkách dostatečnou pevnost na kotvení předmětů. Opracovatelnost tvárnic dává příčkám z pórobetonu výhodu velké tvarové variability, prostor jimi lze členit mnohem efektněji. Už při navrhování neomezují rozměry zdicích prvků. Lze tak vytvořit atypické zástěny, příčky s výklenky, police, pulty a úložné prostory. Atypický formát se dá snadno vytvarovat pomocí ruční pilky. Různé formáty tvárnic jsou určeny pro různé stavební úpravy v interiéru. Tvárnice o tloušťce 50 mm se používají pouze k obezdění předmětů, například van či svodů. Příčky o tloušťce 75 mm je možné použít při rekonstrukci bytových jader. Tato tvárnice se však doporučuje jen pro krátké příčky. Ke stavbě příčky na výšku podlaží v běžné místnosti je nutno použít tvárnice na příčky s minimální tloušťkou 125 mm, které jsou nejčastěji používanými tvárnicemi pro provedení nenosných příček. Uvažujete-li o silnějších příčkách, přesné tvárnice na nenosné stěny z bílého pórobetonu se vyrábějí i v tloušťkách 150 až 200 mm.

Stěna s touto tloušťkou zaručuje potřebnou nosnost. V případě zdění příček v novostavbě se podle projektu vyznačí poloha budoucí příčky v návaznosti na nosnou stěnu. Je nutno dbát na svislost příčky. Největší přípustná vzdálenost dilatací zdiva nenosných stěn z přesných tvárnic je 8 m. Do každé druhé ložné spáry se vkládá ocelová spojka z nerezových kotevních pásků (ocelový pásek ohnutý do tvaru L). Na spojky se budoucí příčka pomocí hřebů postupně uchytí ke zdivu. Příčky musejí být založeny na separační podložce a po obvodu pružně uloženy. Tak se snižuje přirozený průhyb stropní konstrukce. Spojky důkladně natřené maltou se zazdí tvárnicí. Příčky se k nosné zdi nelepí. Mezeru je třeba vyplnit montážní pěnou. Jestliže příčka vzniká jako dodatečná úprava v rámci původní dispozice obytného prostoru, lze ji kotvit i jiným způsobem. Spojka se připevní do stěny dodatečně pomocí hmoždinek do pórobetonu.

TEXT: Marína Ungerová, Etela Veselá
FOTO: archiv firem
ZDROJ:HOME

Reklama
Reklama

Komentovat