Ustájený interiér

Nejstarší zmínky o „royal mews“ se pojí s chovem orlů královského veličenstva. V roce 1537 po jednom z velkých požárů v Londýně, při kterém vyhořely i stáje Jindřicha VIII., se král rozhodl, že místo orlů ustájí v těchto „orlích domech“, tedy v mewsech, své koně. Historicky první mewsy už neexistují, na jejich místě se rozprostírá Trafalgarské náměstí a královské stáje se už dávno přestěhovaly do areálu Buckinghamského paláce. Lidé (a hlavně ti z britských ostrovů) však snadno přilnou k zažitým názvům. A tak si nejen královské, ale také šlechtické a měšťanské maštale s obytnou nadstavbou pro podkoní ponechaly původní název mews. Tento výraz jednou provždy zakořenil v hlavách Londýňanů a používá se dodnes. Kdysi sloužil jen k označení stájí, později pro pojmenování zmíněné řadové jednopodlažní zástavby. Ta se od 17. století tísnila ve dvorech za zády honosných vícepodlažních domů v edwardovském slohu patřících majetné vrstvě londýnské společnosti, ukrytá před zraky džentlmenů tak, aby neurážela čich a jemnocit dam. S jistou nadsázkou se dá říci, že služebnictvo a podkoní byli vlastně angličtí dvořané. Tvořili komunitu obyvatel londýnských mews, v nichž měli ctihodní občané ustájeny svoje koně a kočáry. Situace se změnila, když koncem 19. století vyměnilo panstvo koňský pohon za motorový. Na mews se pozapomnělo, dokud se ve dvacátých letech minulého století tak vážení Londýňané, jako například architekt Frederick Etchells, neodhodlali přebudovat některé z prostornějších mewsů na pohodlný obytný prostor. Ačkoli podle Agathy Christie řešil již v roce 1935 Hercule Poirot, belgický detektiv s neuvěřitelně bystrou šedou kůrou mozkovou, případ vraždy mladé dámy, komfortně zabydlené v Bardsley Garden Mews, skutečný zájem o atraktivitu bydlení v zákulisí starého Londýna vzrostl až v šedesátých letech minulého století.

Kdo žije v mews, ten má styl
Za posledních čtyřicet let neuvěřitelně stoupla popularita bydlení v mewsech umístěných v historicky nejatraktivnějších částech Londýna. Samozřejmě že se přiměřeně zvýšila i jejich cena na realitním trhu. Na skromné životní podmínky služebnictva, které původně obývalo horní poschodí těchto domků, pamatují už jen staré zdi. Současní majitelé se pustili do dalekosáhlých úprav; v mewsech si zařídili komfortní bydlení se všemi výhodami tiché čtvrti v centru velkoměsta. Velkým luxusem ve starém městě je i skutečnost, že většina mewsanů má v přízemí, za dřevěnými vraty, kde v dobách koňských povozů stával kočár, zaparkované auto. V poschodí si domácí zařizují otevřenou společenskou zónu s kuchyní a pod střechu umisťují ložnice. Navzdory vzácným metrům čtverečním si nikdo nedovolí připojit nadstavbu nebo jinak změnit venkovní vzhled domu a pro vnitřní úpravy si z úcty ke staré architektuře většina obyvatel přizve interiérového designéra. I když účel mewsů byl při jejich zrodu jednoznačný, rozmanitost, s jakou byly tyto domy stavěny, dodnes udivuje. Řady domků mají typický charakter, a přitom každý interiér překvapí originalitou. Nejvyhledávanější bydlení se nachází v okolí Hyde Parku, Regents Parku a Holland Parku. V posledním desetiletí se v architektonických a developerských kruzích vžil terminus architectonicus „mews style“. Ten se už týká i zcela nových, malých nízkonákladových domů s vestavěnou garáží, které se budují podél malé ulice, třeba i na okraji měst.

Jihoafričan v londýnských mewsech
Zuzanin známý Kenny obývá domek, jenž se zdá být prostorný především díky své výšce, na Elgin Mews North mezi ulicemi Randolph Avenue and Lanark Road. Velkým lákadlem pro rodáka z Jihoafrické republiky byla výborná poloha nedaleko stanice metra a kousek od zeleně parků. Ještě blíže je to do místní hospody – potkali jsme se tedy ve zdejším pubu. Všichni se zde znali jako u nás na vsi, pouze byli o poznání střízlivější. O bránu dále jsme vešli do dvora a zahnuli za roh třípodlažní neogeorgiánské řadovky. Po chvíli jsme vstoupili rovnou do kuchyně prvního z domů. Střízlivá barevnost, kámen, kov, dřevěné točité schody a pod nimi, za oplechovanou příčkou, dokonale kamuflovaný vchod na toaletu. Uprostřed otevřeného prostoru velký jídelní stůl, k němuž Kenny usazuje své známé. Největší ozdobou prostoru jsou vysoká okna, která se zvedají přes dvě podlaží. V mírném odstupu od oken svítí kovový odlesk zábradlí a okraje galerie. Kdo chce mít výhled na ulici a nakouknout do obývacího pokoje, ten si musí vyzkoušet výstup po točitých masivních schodech. Dřevěná podlaha v horním patře pamatuje ještě staré časy. „Kennymu je 32 let, rád cestuje a rád je také ve společnosti přátel, které si často zve na návštěvu. Tomu odpovídá i interiér zařízený tmavšími barvami a chromovými prvky. Chladné provedení v pánském stylu jen mírně opticky tlumí měkká sedačka a kožené povrchy. Příjemný kontrast tvoří podlaha z masivu. Žádný nábytek navíc, šlo především o dostatek prostoru pro volný pohyb více osob,“ konstatuje Zuzana.

TEXT: Marína Ungerová
FOTO: Daniel Veselský
ZDROJ: HOME