Jak na tapety, omítky, nátěry a obklady?

Dokončovací dekorační omítky nabízejí velké množství struktur a barev. Netradiční struktury na omítce dosáhnete použitím speciálních strukturovaných válečků, stěrek nebo štětců. Lze ji využít ke zdůraznění určité stěny nebo stavebního prvku, například krbu. Nevýhodou je, že se na ni více usazuje prach.

Nejstarší a nejznámější strukturovanou omítkou je mnichovská drsná omítka. K oblíbeným patří i drsné, rustikální a šlechtěné omítky – mohou se natírat nebo připravovat z přibarvené omítkové směsi, která vytváří výslednou barvu omítky. Strukturovaný efekt lze doplnit kombinací více barev, což omítce přidává na plastičnosti.

Dokonalé kopie mramoru, tzv. benátského štuku, je možno docílit speciální štukatérskou technikou – nanášením speciálního tmelu pomocí špachtle. Tmel se jemně zbrousí a po zaschnutí se přidá další vrstva už v konkrétní barvě, do níž se přimíchají další odstíny. Jejich souhra vytvoří výsledný mramorový efekt. Nakonec se povrchová vrstva ošetří voskem, díky němuž štuk získá voděodolnost a lesk. Výhodou benátského štuku je trvanlivost, omyvatelnost a odolnost proti vlhkosti. Přináší výsledný efekt s nádechem luxusu a starých časů, ale jen za předpokladu perfektně zvládnuté realizace. Vynikne především při správně zvoleném osvětlení.

Z dekoračního hlediska je zajímavá i bavlněná omítka, která nabízí velký rozsah struktur – od jemných až po vzhledově neopracované. Do základního materiálu omítek se přidávají zbarvená viskózová vlákna – tak vznikají mramorované omítky s barevnými akcenty nebo i s rovnoměrným zabarvením. K vytvoření estetických efektů se využívají i vlákna zabarveného polyesteru, slídy, granitu či perleti.

Každý barevný nátěr vytvoří na stávajícím podkladě, respektive omítce novou vrstvu. Přitom může zajišťovat několik aspektů: dekorativní funkci, snadnou údržbu, zušlechtění stěny i funkci ochrannou. Proto nátěr vybírejte nejen podle toho, na jaký podklad ho budete nanášet, ale i podle toho, kterého z těchto cílů chcete dosáhnout.

Důležitými vlastnostmi barevných nátěrů jsou prodyšnost, krycí schopnost a stálobarevnost. Prodyšnost znamená, že barva neuzavře mikroskopické póry v omítce a dýchá. Krycí schopnost vyjadřuje sytost barvy, její schopnost překrýt barevné rozdíly v podkladě a schopnost světlého odstínu zakrýt původní tmavý nátěr. Stálobarevnost je odolnost barvy zejména proti působení přímého slunečního světla.

Dříve se používaly na nátěry stěn a stropů různé přípravky. Bohatá paleta nabízela výběr od jednoduchých vápenných nátěrů bílým vápnem přes vápenokazeinové barvy až po různě barevné hlinky. Oproti moderním disperzním nátěrům měly tyto nátěrové materiály výrazné nevýhody – především z hlediska jejich trvanlivosti, odolnosti proti otěru a povětrnostním vlivům, krycí schopnosti a podobně.

V současnosti se u nátěrových hmot používají hlavně syntetické disperze. Jednotlivé složky těchto barev nejsou rozpuštěné, ale dispergované – plavou v nich v podobě malinkých částic, aniž by se usazovaly nebo oddělovaly. Jako pojiva se používají akrylátové živice nebo latex.

Při natírání nových povrchů a renovování starých stěn je správná příprava podkladu jedním z nejdůležitějších faktorů, které ovlivňují kvalitu a pěkný vzhled finálního barevného filmu. Impregnace, která by měla být zvolena podle druhu podkladu a závěrečného nátěru, proniká hluboko do podkladu, zpevní ho, sníží jeho absorpci a podstatně zlepší přilnavost vnitřních tmelů a barev na stěny. Důležité je penetrovat staré i nové podklady.

Tapety si v posledních letech získaly velkou popularitu. Kromě možnosti jedinečně ztvárnit prostor přinášejí i výhody, jako jsou snazší údržba, omyvatelnost a bezproblémová demontáž.

Můžete si vybrat mezi dvěma základními druhy – jednovrstvými a dvouvrstvými. Ty první tvoří jeden pás papíru nebo fólie. Dvouvrstvé tapety jsou odolnější a pevnější – jsou vyrobeny ze dvou vrstev papíru nebo z jedné papírové vrstvy doplněné vrstvou z dalšího materiálu.

Podle plošné hmotnosti se tapety dělí na lehké, těžké a velmi těžké a podle povrchové úpravy na otíratelné, omyvatelné, vysoce omyvatelné a tapety s menší nebo větší barevnou stálostí.

Výběr barvy a vzoru tapety by měl být podřízen velikosti místnosti a nesmí se zapomínat ani na strop. Velmi nízká místnost se bude jevit vyšší, jestliže strop vytapetujete světlou či bílou tapetou a na stěny použijete jednobarevnou tapetu ve světlých odstínech. Optického snížení místnosti s vysokým stropem docílíte, pokud kombinaci dvou tapet přerušíte vodorovně umístěnou bordurou nebo borduru využijete k ukončení stěny u stropu, případně použijete na stropě tmavší barvy. Malá místnost bude vypadat větší, pokud zvolíte tapety světlejších barevných odstínů s drobnějším vzorem nebo jednobarevné a pouze jednu ze stěn (bez dveří a oken) vytapetuje tapetou s velkým vzorem. Velká místnost bude vypadat útulnější, zvolíte-li tapety tmavších barev a na většině stěn budete mít větší vzory.

Druhy tapet

Obkládání stěn zvyšuje mechanickou odolnost povrchu stěn, odolnost proti vlhkosti, ale i tepelnou či zvukovou izolaci. Pomocí vnitřních obkladů lze vytvořit moderní interiér odpovídající vysokým estetickým a technickým nárokům. Mnohé obkladové materiály používané v exteriéru se dnes uplatňují i v interiérech. Nejčastěji se setkáváme s obklady stěn ze dřeva, kamene a keramiky.

Obložením stěn a stropů i mnohých konstrukcí měníme vzhled interiéru, a tím i jeho architektonické působení. Důležitá je správná volba druhu obkladu, materiálu, povrchové úpravy, ale i skutečnost, zda montáž (realizaci) budete provádět sami, nebo ji svěříte do rukou profesionála.

Dřevěné obložení se obvykle klade na neomítnuté a dokonale suché stěny. Důležité je, aby byl interiér správně temperovaný. Na obklad stěn a stropů nesmí působit vlhkost stoupající od země ani kondenzovaná voda. Obložení by nemělo přiléhat bezprostředně na podklad, vhodné je nechat mezeru 20 až 30 mm. Tuto mezeru zajistí nosná konstrukce z latí nebo montážních rámů, na kterou se obložení připevňuje.

Na obklady stěn a stropů se používají dřevěné desky (fošny, hranoly, hranolky) z masivu nebo také desky a jiné prvky vyráběné průmyslovým zpracováním dřevin:

► desky z přírodního dřeva,

► vrstvené dýhové dřevo,

► překližkové desky,

► desky z orientovaných třísek (OSB),

► třískové desky spojené živicemi nebo cementem,

► vláknité desky,

► oplášťované konstrukční desky s rámem (voštinové desky),

► korkové desky.

Na obklady stěn se nejčastěji používá masivní smrk (světlé, velmi smolnaté dřevo), borovice (nažloutlá běl, červenohnědé jádro), modřín (nažloutlá běl a červenohnědé až červenofialové jádro), jedle (šedobílá až hnědošedá), lípa (žlutá až hnědobílá), bříza (žlutá, šedá nebo hnědobílá), dub (nažloutlá až světlehnědá běl, světlé jádro). Z tropických dřevin se často používá týk (s bělavou a šedou bělí, zlatožlutým až hnědozeleným jádrem).

Korkový obklad vycházející z kvalitního návrhu, montáže a ošetření vylepší nejen vzhled, ale i fyzikální vlastnosti místnosti (tepelná a zvuková izolace). Dobře dýchá a působí velmi příjemným dojmem. K obkladům stěn se používá přírodní nebo lakovaná tenčí varianta o tloušťce 2 až 3 mm ve tvaru čtverců asi 30 × 30 cm nebo kotouče o rozměrech asi 1 × 0,6 m. Po nanesení lepidla na určitou část stěny se na lepidlo postupně přikládají jednotlivé díly. Musejí být umístěny tak, aby se těsně dotýkaly hranami. Nakonec je potřeba obložené části přetřít válečkem, aby dobře přilnuly k podkladu.

Mají výsostní postavení. Na trhu je široká nabídka barev a vzorů, vybrat si můžete i z povrchové úpravy. Vyrábějí se v lesklých i matných variantách, s drsnější glazurou, s imitací kresby přírodního kamene i s netradičním reliéfem. Keramické obklady se výborně kombinují, využít můžete horizontální nebo vertikální členění listelami, kombinaci jednoduchého vzhledu s přírodními či rustikálními motivy, malé formáty – mozaiky či velkorozměrové obklady. Díky kombinaci několika rozměrů můžete dosáhnout zajímavých vizuálních prostorových efektů a individuálně vyjádřit prostor podle požadavků osobnosti. Mozaika dnes plní nejen dekorativní funkci, ale stále častěji se používá k ochraně stěn před působením nepříznivých vlivů. Mozaiky však nemusejí být pouze keramické, ale mohou být i skleněné, mramorové, z nerezu, plastu či jiných netradičních materiálů. Velkou předností je jejich aplikace i na tvarově komplikované prostory a různě zaoblené objekty. Efektní vzhled dodají jakémukoli prostoru jak ve větších plochách, tak i na vybraných detailech jako dekorační doplněk. Výhodou skleněné mozaiky je propouštění světla, odlehčení prostoru a vytvoření neopakovatelné barevné nálady.

Přírodní kámen v interiéru podtrhuje luxus a estetiku prostoru. Mezi nejběžněji používané druhy kamene patří mramor a žula. K obkládání se používá i pískovec, travertin, vápenec, břidlice, syenit a různé druhy lomového kamene. Kámen má velkou hmotnost, proto se na obklady využívají tenké desky v různých tloušťkách (záleží na druhu kamene). Ze žuly a mramoru lze vyrábět tenkostěnné obklady o tloušťce asi 1 cm, standardně se však používají obklady o tloušťce 2 až 3 cm. Tenkostěnné kamenné obklady mají omezené formáty, nejčastěji o rozměrech 30 × 30 cm, u žulových i 40 × 40 cm. Tlustší obklady se dají pořídit i ve větších formátech.

Kromě tradičních žulových a mramorových obkladů se na náš trh dovážejí další druhy kamene v rozmanitých barevných odstínech. Štípou se na základě přirozené deskové odlučnosti, aby vytvářely charakteristický drsný povrch. Kameny se dovážejí jako desky o tloušťkách od 12 do 50 mm s pravidelnými nebo polygonálními (nepravoúhlými) tvary. U přírodních kamenů je třeba počítat s nasákavostí. Jestliže zvlhnou, ztmavnou, ale po odpaření vody kámen opět získá svoji původní barvu. Existují vodoodpudivé přípravky na kámen, které savosti částečně zabrání. Omýváním se však časem setřou, takže nátěr je nutné opakovat.

Svým charakteristickým, velmi přirozeným povrchem a zbarvením jsou prakticky nerozeznatelné od přírodního kamene. Obklady, ale i dlaždice se vyrábějí ze směsi kvalitních křemičitých písků, bílého nebo šedého cementu nejvyšší třídy či betonu, který se po celém průřezu barví speciálními pigmenty. Jejich tloušťka 1,5 až 2,5 cm nabízí univerzální využití. Výhodnými vlastnostmi jsou stálobarevnost, velká pevnost, odolnost proti otěru, nenasákavost, paropropustnost a nízká hmotnost. V poslední době se čím dál tím častěji využívají v bytových interiérech.

Cihly se vyrábějí v jednotlivých formách – cihlářská hlína se promíchá a obalí pískem, aby se nepřilepila na stěny formy, vypískuje se i forma pro správně hrubý povrch cihel. Barevné písky vytvářejí po výpalu na povrchu různá zabarvení. Podle síly, kterou je hlína vtlačena do formy, se vytváří na stěnách cihly potřebné zvrásnění, které připomíná staré, ručně vyráběné cihly. Cihly se vypalují při teplotě kolem 1 100 °C. Ražené cihly jsou vždy plné a mají čtyři pohledové strany.

Zdroj:Vše o rekonstrukci bytu a domu}