Inteligentní byt na Žižkově

Často se setkáváme s komentáři vás, našich čtenářů, ve kterých uvažujete o praktičnosti designových prostorů, které vám měsíc co měsíc předkládáme k posouzení. Nejčastěji říkáte: „Hezký, ale jak se v tom načinčaným prostoru asi žije… A kam dávají všechny svoje věci? Na oko pěkný, ale žít bych v tom nechtěl…“ Cílem všech dobrých architektů by měla být především dlouhodobá spokojenost s jejich prací, která se odráží zejména v momentech, kdy si takříkajíc sbalí svých pět švestek a přenechají svůj „výtvor“ k obývání. Každodenní život nemilosrdně prověří všechny jejich nápady a návrhy. Ten, kdo je zvyklý uvažovat v souvislostech a umí myslet dopředu, vzejde z tohoto klání s každodenností bez poskvrny. Z rekonstrukce pětipatrového činžovního domu na Žižkově to byla právě architektka Ivana Dombková ze studia Design by Donlić, která prošla s čistým štítem.

Stylově i v pronajatém
Majitelem domu ze začátku 20. století je stálý klient ateliéru Donlić: „Tím, že se dobře známe, komunikace byla rychlá, konstruktivní a kultivovaná. Dům chtěl zrekonstruovat a půdní prostory využít pro bytové jednotky. Naše spolupráce byla však nakonec natolik úzká, že jsme do projektu vstoupili částečně i jako partneři – jako dodavatelé studie, projektu stavby i interiéru – prostě kompletně celé rekonstrukce,“ vzpomíná na začátky žižkovské anabáze architektka. Horní třetinu, tedy patro domu, ve které se nachází cíl naší dnešní návštěvy, a půdní prostory nakonec architektonické studio zakoupilo, a tak se mohlo začít s rekonstrukcí nejen investorových, ale i vlastních prostorů. Spodní byty si chtěl majitel původně nechat a v rámci pronájmů čerpat výhody žádané lokality Prahy. Zájem o ně byl však tak velký, že z pronajímatelů se stali postupně majitelé. Během necelého tři čtvrtě roku byly všechny byty prodané, což je jistě dobrá vizitka nejen pro žižkovský „plácek“, ale především pro práci ateliéru.

Vzhledem k tomu, že se naše návštěvy týkají většinou nemovitostí, které bývají v osobním vlastnictví a u kterých je ihned od počátku jasný koncový klient, nedá mi to se Ivany Dombkové nezeptat, jak se vlastně navrhuje pro někoho imaginárního: „Na počátku realizace na míru stojí vždy rozhovor s klientem o životě. Zajímám se například o to, jaký je životní styl rodiny, kdo všechno bude v daném objektu bydlet a co od nového bydlení očekávají jednotliví členové domácnosti. U prostorů určených primárně k pronajímání to naopak znamená navrhovat jakýmsi univerzálním způsobem. Proto se v těchto případech snažíme klientovi nabídnout nějaký společný standard a nezáludné provedení. Zde v domě jsou například všechny byty v bílém lesku nebo dubu, neboť máme osvědčené, že tyto materiály a povrchy vyhoví co nejširšímu vkusu. Chceme budoucím nájemcům umožnit přijít s vlastními podněty, aby si byt dotvořili podle svého. Chybí zde například koberce, protože většina lidí se bez nich dnes obejde. Pronajímatel chce mít zároveň dobrou bázi pro pronajímání a nechce do bytu investovat do posledního obrázku na zdi. Proto toto řešení vyhovuje všem zúčastněným,“ uzavírá architektka.

Jádro obalené do skříní
Byt podrobený našim zvědavým pohledům byl v původním vlastnictví studia, kterému se však podařilo jej prodat již v průběhu samotné rekonstrukce. Stejný osud potkal také dvoupodlažní loft o patro výše, a tak se tyto dva byty postupně přizpůsobovaly přáním koncových klientů. Dozvídám se, že majitel byl nadšen třemi samostatnými ložnicemi. Líbila se mu i velká výměra bytu – bezmála 200 m².

Při vstupu do bytu nás vítá řada nosných sloupů, jejichž salutování neumím náležitě ocenit, neboť jsou „obalené“ vestavnými skříněmi a o jejich existenci se dozvídám až z půdorysu a z vyprávění architektky Dombkové. Jádro bytu tedy tvoří praktické skladovací zázemí, jakési skříňové bloky, které mají kromě funkce uskladnění také nosnou funkci. Z jedné strany tak majitelé v předsíni ukládají do skříně boty a druhou stranou mohou vést kabely od audio-video techniky.

Ačkoliv tak prostorný a světlý byt rozhodně nepůsobí, není v něm příliš velká světlá výška. Proto se architektka uchýlila nejen k otevřené dispozici, ale také k užití horizontálních traktů – chodeb, které strop opticky zvyšují. Proti pocitu tmavosti se zde zabojovalo především bílou barvou, důmyslnými světelnými dopady a použitím skleněných dveří. Díky členitosti prostoru člověk navíc ani nemá pocit, že jde o chodbu. Architektčinu snahu ocenil i majitel – má radost z toho, že nepůsobí stísněně a bonusově řeší i veškeré úložné prostory. Ivana Dombková dodává: „Nesmírným kladem bylo, že jsme tvořili studii, projekt a realizovali stavbu. Snažili jsme se využít opravdu každý centimetr. Co na tom, že se jedná o velký byt? Je škoda něco zazdít, když se to dá použít. Neutráceli jsme centimetry, ale naopak jsme je využívali. Výsledkem je dojem hladkých, nepříliš dělených ploch. Díky vestavěným úložným prostorům tak například v ložnici jedinými dominantami zůstávají postel a okno na terasu. Snažili jsme se především o čisté a jednoduché řešení, které splní veškerou funkci.“

Ve dne otevřeně, v noci uzavřeně
Praktická stránka rozhodně nekončí u chytrých úložných prostorů. Celý byt je šikovně rozdělen na denní otevřenou dispozici a noční odpočinkovou zónu uzavřenějšího charakteru. Denní prostranství čítá obývací místnost s kuchyní a studovnou. Noční klid pak domácí nacházejí ve třech ložnicích. Logičnost uspořádání je podtržena také tím, že denní zóna má okna do ulice, zatímco noční do dvora. Výslednou podobu oken ovlivnilo stavební povolení – francouzská okna vedou pouze z ložnic na terasy. Obytný prostor se naopak musel spokojit s klasickými okny, protože francouzská okna stavební úřad do ulice nepovolil. „Terasa, na kterou se vchází z ložnice, je zařízena v klidnějším rázu a vytváří intimní zákoutí pro večerní rozjímání.
Ložnice se dají do budoucna i propojit – umožňuje to stropní systém a příčky, které nejsou nosné. Architektka dodává: „Máme rádi pružnost do posledního okamžiku. V případě potřeby či změny majitelů se tak dá dispozice bytu poměrně snadno částečně obměnit a opět dořešit do posledního detailu. Někdy se nám dokonce stává, že s námi klienti řeší i takové maličkosti, jako jsou ručníky do koupelny. Není to sice náš primární zájem, ale musíme si poradit se vším,“ směje se Ivana Dombková. Úměrně ložnicím se v bytě nacházejí dva koupelnové uzly, jejichž umístění vymezilo vedení vody a odpadů. Jedna koupelna funguje jako toaleta k dennímu užívání – navazuje totiž na společenskou část bytu a druhá spíše náleží ke dvěma větším ložnicím.

Denní zóně dominuje obytná kuchyň, kterou architektka zařídila tak, aby obstála v častém provozu. Pracovní deska je z Kerocku, materiálu podobnému Corianu. Jedná se o hygienický bezespárý materiál, který lze v případě poškození přebrousit a upravit do původního stavu. Aby vysoká vestavěná kuchyňská sestava nepůsobila příliš dlouze a jednotvárně, má na koncích otevřené police z ořechového dřeva. Ostrůvek naproti lince je rovněž ozvláštněn ořechovou deskou a podél spodní hrany je osvětlen diodami, které jej v pozdních hodinách vymezují v prostoru. „Kuchyň je pravým orientačním bodem ve velkém denním prostoru – a zde to platí i večer. Diody, které jsme použili pro zvýraznění ostrůvku, navíc nepotřebují měnit a měly by sloužit majiteli po celou dobu. Večer, když svítí pouze kuchyňská linka a někde v rohu obytné místnosti se zapálí svíčka, se velmi jednoduše vykouzlí příjemná atmosféra,“ tvrdí architektka a k otevřené povaze denní části bytu dodává: „Propojenost a návaznost mám ráda a zde je více než namístě – vždyť vaření má společenskou povahu. Praktické je mít jídelní stůl v blízkosti kuchyně, aby se s jídlem nemuselo běhat. Z vlastní zkušenosti také vím, že nejen děti se po konzumaci oběda rády svalí na nedalekou sedačku.“

Nekomplikované hladké plochy pokračují i na obytné stěně, do jejíchž útrob se ledacos vejde: „Chtěli jsme, aby měl klient možnost rychle uklidit věci, které si nepřeje mít na očích. Zároveň přiznávám, že schovávat předměty do hladkých kompozitních bloků je i současný trend. Knížky v knihovně naopak řada z nás pokládá za estetický prvek hodný ukazování – záleží zkrátka na povaze každého z nás,“ doplňuje architektka. Aby obytná místnost přece jen nepůsobila sterilně, vybavili ji otevřenými bloky z ořechového dřeva, do kterých mohou domácí ukládat vše, co si přejí, aby bylo viděno. Jednotlivé moduly na sebe navazují a vytvářejí pocit sounáležitosti s detaily v ostatních místnostech. „Klientovi ani nám nešlo o to poskládat nábytek z chaotických solitérů, ale o promyšlené řešení. Rukopis se opakuje, střídají se jen otevřené a uzavřené plochy. Nechtěli jsme, aby zařízení bytu klienta svou přítomností obtěžovalo, ale aby mu dobře sloužilo.“

Od začátku až do konce
Téměř všechen nábytek v bytě je vyroben a navržen ve studiu Design by Donlić. Tím, že je ateliér autorem studií, projektu a zároveň často zajišťuje, nebo alespoň dohlíží, na stavební část, jsou architekt a projektanti ze studia přítomni u zakázek od začátku až do konce. Provádějí tedy nejen návrhy, ale i realizace. Výhodou je, že vše, co vymyslí, si také sami vyrobí – sedačky, kuchyňská linka, obal na digestoř, zrcadla, skleněné dveře – to vše pochází z produkce studia. „Realizační část je pro nás velmi důležitá. Nelze něco navrhnout a pak to lepit z kupovaných zdrojů. Naše filozofie je opačná. Jsme rádi, že ve výsledku všechno přesně sedí tak, jak má,“ shrnuje svůj přístup k profesi architektky Ivana Dombková.

TEXT: Zuzana Hošková
FOTO: Jana Labuťová a Jiří Vaněk
ZDROJ: HOME