Zateplení střech
Doba, kdy úlohu tepelné izolace plnil prázdný prostor pod střechou – půda, využívaná jako skladiště, je v nenávratnu. Snahy maximálně zhodnotit investice, a tedy využít prostor domu do posledního místečka, přejí zobytňování podkrovních prostor jako nikdy předtím. Jak se mění způsob jejich využití, tak stoupají i nároky na tepelný komfort v místnostech pod střechou.
Zateplení střechy je dnes stejně samozřejmé jako využití téže technologie u obvodových stěn. S jedním hlavním rozdílem – u střech nejsou možnosti volby materiálů zejména z důvodu protipožárních vlastností a souvisejících předpisů tak bohaté. Dominantní materiál pro zateplení šikmých střech tvoří minerální izolace, především kamenná vlna a skelná vata.
Střešní úskalí
Než se pustíme do vlastního zateplení, je namístě pár slov o skladbě střešní konstrukce. Ta totiž do značné míry předepisuje technologii zateplení. Střecha je nesmírně citlivá součást stavby, tvoří poměrně velkou plochu jeho „obálky“, odolává různým výkyvům počasí a plní prvořadou roli ochránce obyvatel před povětrnostními podmínkami vůbec. Jako taková je obzvláště citlivá na přesnost provedení a kvalitu použitých prvků.
Obecně lze říci, že sestává z nosné střešní konstrukce, jednoho nebo několika střešních plášťů oddělených vzduchovými vrstvami a doplňkových konstrukcí a prvků. Podle sklonu rozeznáváme střechy ploché (do 5°), šikmé ( 5°< a ≤ 45°) a strmé (45°< a ≤ 90°). I přes vzrůstající oblibu plochých střech, zejména mezi mladými architekty, převládající variantou je střecha šikmá a právě jejímu zateplení bude v textu věnován největší prostor.
Z pohledu zateplení střechy je nejdůležitější konstrukce střešního pláště. Nejstarším typem je prostá jednoplášťová střecha, tedy střecha oddělující vnitřní prostředí od vnějšího jedním střešním pláštěm. Od tohoto typu se však postupně upouští a mnohem častěji se setkáváme s dvouplášťovou a tříplášťovou střechou. Dvouplášťová střecha má vzduchovou mezeru nad hydroizolační fólií, krytina tedy může přirozeně větrat. Tříplášťová střecha v podstatě nepřidává do konstrukce žádnou hmotnou vrstvu navíc, pozná se podle další vzduchové mezery, rovněž napojené na vnější prostředí. Tato mezera se nachází pod pojistnou hydroizolací, nad tepelnou izolací. Zateplit lze všechny typy střech, je ale důležité uvědomit si, že skladba střechy ovlivňuje i použité materiály – například ne každá difuzní fólie se hodí pro dvouplášťové střechy, kde je fólie po celou dobu životnosti v přímém kontaktu s tepelnou izolací.
Složitě řečeno – střechy a její jednotlivé vrstvy a části se navrhují s ohledem na mechanické a dynamické namáhání, tlak a sání větru, namáhání vodní parou a vlhkostí obsaženou v pórovitých materiálech, srážkovou vodou, sněhem a námrazou. Jednoduše řečeno – střecha musí pomáhat a chránit.
Skladba pláště
Plášť samotný obvykle tvoří – při pohledu shora (zvnějšku) dolů (dovnitř): krytina upevněná na latích či bednění, kontralatě, difuzně otevřená hydroizolační vrstva, krokve, parotěsná zábrana a konstrukce podhledu (sádrokarton, OSB desky atd.). Tepelná izolace se klade na různá místa střešního pláště podle potřeb a preferencí. Každá z částí má svůj účel – krytina chrání před poškozením a odvádí srážky, laťování a krokve tvoří opěrnou konstrukci střechy a vytváří větrací mezery, pojistná hydroizolační fólie (nebo také pojistná hydroizolace či difuzní fólie) zabraňuje pronikání vlhkosti do konstrukce, a zejména do tepelné izolace, která je na vlhkost velmi háklivá. Parozábrana chrání střešní plášť pro změnu před pronikáním vlhkosti z interiéru – zabraňuje kondenzaci vlhkosti uvnitř pláště a jeho postupné destrukci. Obvyklý podhled plní ochrannou a estetickou funkci pláště z interiéru.
Střecha musí splňovat tepelné technické požadavky na ztráty tepla podle ČSN 73 0540 Tepelná ochrana budov.
Tepelněizolační materiály se doporučuje navrhovat z materiálů s omezenou schopností přijímat vlhkost nebo z těch, které jsou schopné umožnit prostup vlhkosti – vlhkost se nesmí soustředit do konstrukce pláště!
Rámeček
Tloušťka izolací podle normy
Pro střešní krokve o rozměrech 120 × 160 mm a osové vzdálenosti á 900 mm je minimální tloušťka izolace mezi krokve 220 mm pro střechu do 45° a nad 45° je minimální tloušťka 180 mm.
Mezi krokve
Typický způsob zateplení představuje osazení tepelné izolace mezi krokve. Postup je poměrně jednoduchý. Střešní plášť musí být připraven s už aplikovanou pojistnou difuzní kontaktní fólií. Pozor! Nesmí se zapomenout na typ pláště – pokud se jedná o jednoplášťovou či dvojplášťovou střechu, musí být použitý správný druh fólie, která umožňuje trvalý kontakt s izolací. V případě, že se jedná o tříplášťovou konstrukci, může se použít jiný typ difuzní fólie.
Po vyměření přesné vzdálenosti mezi krokvemi nařežeme potřebné formáty izolace větší o 20 mm. Nařezané kusy izolace se pak jen bočním stlačením umístí mezi krokve – zmíněné zvětšení způsobí, že se izolace rozepře a vyplní prostor mezi krokvemi. Izolace se nijak zvlášť neupevňuje, nelepí ani nešroubuje. Záleží na použitém typu izolace – některé jsou tužší, jiné měkčí a dají se lépe tvarovat; je na vašich preferencích, případně na zkušenostech prováděcí firmy, pro jakou se rozhodnete. Zespodu se na plášť aplikuje neprodyšně spojená parotěsná fólie (parozábrana, parobrzda). Spoje parotěsnicí vrstvy je třeba provádět s přesahem minimálně 100 mm a přelepit je oboustrannou lepicí originální systémovou páskou. Parozábrana musí přesahovat rozměr pláště o 2 až 3 cm, ale nezřídka i 5 až 10 cm, a to kvůli dostatečné izolaci v problematických místech, jakými je třeba napojení pláště na pozednici či na štítovou konstrukci (spoje na omítku se lepí tmelem). Plášť se ukončí upevněním vnitřního obkladového materiálu – nejčastěji sádrokartonové desky.
I když se jedná o ověřený a jednoduchý, finančně nejméně náročný způsob, není dostačující. Obvykle se aplikuje tepelná izolace o tloušťce 200 mm, která má sice sama o sobě skvělé tepelněizolační vlastnosti, únikům tepla však nezabrání. Problém není v izolaci, nýbrž v konstrukci – dřevo krokví vede teplo několikanásobně lépe než minerální izolace a výsledný efekt nestačí. Výrobci uvádějí u takovéhoto řešení hodnotu „magického“ U (součinitel prostupu tepla) přinejlepším 0,25 W/(m2 . K), což odpovídá hodnotě D na známém energetickém štítku obálky budovy. Tedy – z hlediska energetických úspor – nevyhovující. Navíc toto řešení nesplňuje ani základní normové požadavky – izolace mezi krokve dnes už nestačí.
Mezi a pod krokve
Řešení není nijak komplikované. Prostým přidáním další vrstvy tepelné izolace se hodnoty U zlepší při 5 cm izolace navíc na 0,16 W/(m2 . K), další pěticentimetrová vrstva ubere z hodnoty U další setinky – 0,11 W/(m2 . K), kdy se podle kategorií energetického štítku lze posunout do kategorie C (vyhovující) až B (úsporná). Další obvyklou variantou uváděnou jinými výrobci je skladba 160 mm mezi krokve a 80 pod krokve. U pasivních domů se běžně pohybuje tloušťka izolace v součtu až 400 mm, kdy hodnota součinitele prostupu tepla U klesá až na 0,08 W/(m2 . K).
Samozřejmě nestačí spolehnout se jen na prostou tloušťku izolace, záleží i na typu a vlastnostech konkrétní izolace. U některých výrobků nestačí ani 300 mm k dosažení odpovídajících parametrů, jiné typy izolací disponují parametry mnohem lepších hodnot U při stejné tloušťce.
Postup zateplování je stejný, jako u výše popsaného řešení: osadí se izolace mezi krokve, poté se upevní kovový rošt (používaný třeba pro montáž sádrokartonových obkladů), do něhož se vkládají jedna nebo dvě podkrokevní vrstvy, a následně se aplikuje parotěsná fólie a vnitřní obklad (tento postup platí při montáže zevnitř z interiéru – tedy odspodu).
TEXT: Matej Šišolák
FOTO: archiv firem
ZDROJ: HOME
Zateplení střechy je velice důležité, může přinést velké úspory energie. Důležité je hlavně zvolit správný materiál tepelné izolace, především je třeba sledovat jeho protipožární vlastnosti. Na současném trhu je možné zakoupit levné nekvalitní skelné vaty, které co se týče bezpečnosti nejsou příliš dobré. Před tím bych chtěl tedy varovat.