Dům umělce ze Slovenska

Přemýšlením a zvažováním všech dostupných možností vzniká domov podle běžných představ. Zajímavý případ adaptace malého rodinného domu na poměry a nároky rodiny známého umělce se zrodil z náhlé nabídky a náhodné příležitosti. Náhoda prý není hloupá, a tak si sedne jen na připravené… Nebo snad odhodlané ke všemu?

 „Ráno vstanu a jsem v práci,“ pochvaluje si slovenský umělec Stanislav Bubán své rodinné sídlo. „Jsem typ, který pracuje hlavně večer. Není tedy tak důležité, že ateliér obrácený do zahrady směřuje proti pravidlům dobré architektury na jih. Obvykle mu náleží severní strana, ale my jsme koupili dům, jehož severní část s hlavním vstupem, pokojem a kuchyní je vlastně původním domem z období první republiky.“ Dispozice této části domu byla dána a Bubánovi ji akceptovali. Umělec a rozvinutá představivost patří k sobě. Tak tomu bylo i se Stanislavem Bubánem a jeho architekty, kteří dříve než ostatní viděli konečnou podobu přestavby.

Abstraktní umění a zařízení z dědictví po předcích vytváří neopakovatelnou atmosféru. „Rodinný nábytek je také kouskem z historie rodiny.“ FOTO: Dano Veselský

FOTO: Dano Veselský

V případě domu v bratislavské čtvrti Trnávka se sešla představa malíře a architektů, kteří se dohodli na zvětšení objemu domu směrem do zahrady. Měl se přistavět ateliér, který by se zvedl z přízemí až do poschodí, a mělo se zabezpečit i přirozené propojení domova s vnějším světem: „Byl to jeden z hlavních důvodů, pro který jsme se hrnuli z bytu na sídlišti do rekonstrukce domu na opačném konci města. Nezapomenu na letní den, kdy jsme navštívili rodinu našich kamarádů, kteří sice bydleli v bytě, ale v přízemí a s předzahrádkou. Nemohli jsme si pomoct. Možnost vyjít ven z obýváku, sednout si na vzduch, ale přitom být pořád doma – to nás prostě nadchlo. Druhý den jsem si přinesl časopis s realitami na prodej a našel jsem, co jsem hledal. Na koupi domu jsme neměli ani korunu, ale bylo to příliš silné, než abychom se do dobrodružství s budováním nového domova nepustili.“

„Taťka se lepší,“ všimla si mladší dcera, když se otec vrátil k figurální malbě. Jeden z novějších obrazů zdobí obývák. A když se domácí usadí na pohovce, obrazy z ateliéru vykukují průhledem ve stěně.  FOTO: Dano Veselský

Stanislav Bubán nejednou vzpomínal, že obrazy se mu zdají. Asi se prosnil až k tomuto domu. Vydolovat z jednopokojového domku v řadové zástavbě z 30. let minulého století dům s ateliérem, v němž se zabydlí čtyřčlenná rodina, byla v té době, mírně řečeno, abstraktní představa. Při návštěvě jsme však pochopili: nenápadné průčelí se dvěma okny a skromným vstupem ukrývá přívětivou atmosféru. Hlouběji v domě se potom nečekaně otevře prostor a zvedne se přes dvě poschodí ke galerii…

Schodiště se vydařilo: kráčí se po něm pohodlně, bezpečně a navíc tvoří i zajímavou dominantu ateliéru. FOTO: Dano Veselský

„V některých posledních malbách si Stanislav viditelněji pohrál s postupy starých technik. Soustředí se jen na bílou podmalbu na tmavém podkladě, kterou velmi decentně domaluje barevnou lazurou. Barva potom už není jen hmotou na povrchu plátna, ale stává se tělem a duší obrazu,“ uvádí Beata Jablonská na konto práce svého manžela. Obrazy, které se v tomto ateliéru rodí i několik měsíců, odpočívají opřené o stěny nebo zavěšené od přízemí až po chodby v poschodí. „Kdo je vidí žít u nás, ten si umí snáze představit moje výtvory ve vlastním interiéru,“ tvrdí Stanislav Bubán. FOTO: Dano Veselský

Duchové minulosti

Začátek 20. století. První Československá republika. Směs původních obyvatel a těch, kteří přicházejí za prací z venkova. Rozestavěné dělnické domky a ruch, jenž náhle utichl během hospodářské krize. Kdo si nestihl postavit bydlení podle původního záměru, slepil si provizorní domky o ulici dál. Někdo si postavil obvodové zdi a ráno se mu mohlo stát, že je nenašel, protože někdo jiný také potřeboval zdít. Později, za socialismu, tady byla stavební uzávěra. Architektonicky méněcenná zástavba této čtvrti se měla zbourat. Od té doby se pohled na bydlení změnil a na ceně získaly nejen vily v centru hlavního města, ale i do té doby neatraktivní dělnické domky v okrajových čtvrtích. Když už pro nic jiného, tak aspoň kvůli pozemku. Přesto zdejší nemovitosti ještě odpočívaly ve stínu nezájmu. Leckdo v době, kdy se Bubánovi rozhodli pro investici do staršího domku, ohrnoval nos nad jejich výběrem. Ještě stále si tahle část nesla svůj cejch jedné z nejchudších periférií Bratislavy.

„Na konci malé zahrady máme nyní přístřešek, který měl být původně garáží. Rozmysleli jsme si to, zalíbil se nám výhled do zahrady bez panoramatu s autem. V létě si užíváme rodinného života, který se naplno odehrává mezi domem a zahradou a pomalu se přesouvá až pod přístřešek, který postupně zobytňujeme.” FOTO: Dano Veselský

Schodiště se vydařilo: kráčí se po něm pohodlně, bezpečně a navíc tvoří i zajímavou dominantu ateliéru. FOTO: Dano Veselský

Dělníci tehdy jezdili odsud za prací vlakem nebo na kolech do bratislavských továren – Káblovky, Dynamitky Nobel, Cvernovky, Gumonky či Stollwercku. Někteří získali sezonní práci ve vinohradech v jiných bratislavských čtvrtích – v Rači a ve Vajnorech. Obyvatelstvo mělo vzdor tomu mizivou příležitost k dobrému výdělku. Odrazem nízké životní úrovně byla i řadová zástavba jednopokojových rodinných domků, v nichž se v nevyhovujících životních podmínkách tísnily početné rodiny. Zpočátku byly ke zdem přistaveny chlévy a králíkárny, které alespoň trochu pomáhaly udržet teplo uvnitř stavby. 

„Na můstku-ochozu dohlíží Beata na práce v ateliéru,“ směje se Stanislav, když vysvětluje, kde má jeho manželka domácí pracovnu. Tak se Beata s předstihem a s nadhledem připraví na kurátorování další Bubánovy výstavy. FOTO: Dano Veselský

Dobrý dům v dobré čtvrti

Okolí se v současnosti rozrůstá o novou bytovou zástavbu, která respektuje tichou lokalitu s převahou rodinných domů. Většinu z nich už přestavěli nebo zmodernizovali. Od té doby, co se rodina výtvarníka bez otálení nastěhovala do polorozestavěného domu, přešlo několik let a ceny nemovitostí v této čtvrti vzrostly pěti- až šestinásobně. Než si Bubánovi začali hovět ve svém, prožili čtyři roky provizória na staveništi vlastní přestavby. „Nebyli jsme první, kdo dům zvelebovali. V 60. letech předešlí majitelé přistavěli směrem do zahrady jeden pokoj. Teď jsme byli na tahu my. Bydleli jsme a přestavovali zároveň. Po dlouhých desetiletích tak pro tento dům začala druhá etapa přestavby. Za jízdy se u nás střídali instalatéři, stavební řemeslníci, architekti,“ vzpomíná Stanislav. Když se poprvé vybalili, k zabydlení měli daleko. Nejprve museli vyměnit nevyhovující rozvody elektřiny a kanalizace.

Zájmy obou dcer se promítly do zařízení a dekorací pokojů, které jim vyčlenili rodiče. Jedna z dcer se dala na studium scénografie. Modely šatů, prostorových návrhů a netradičně vzorovaná stěna přesvědčují, že ani mladší generaci se sklony k umělecké tvorbě nevyhnuly. FOTO: Dano Veselský

Objednali si tedy partu dělníků. „Co udělali jako první? Zbavili nás na dlouhou dobu umyvadla a WC, odpojili vodu.“ Pro někoho by to byl stav k vystěhování, pro ně polní podmínky a čas ověřování sousedských vztahů. „Pouštěli nás do své koupelny, ba dokonce jsme našli souseda Jozefa Mišíka, kterého nám může závidět každý, kdo někdy přestavoval svůj domů za pochodu. Tenhle absolvent lesnické průmyslovky, ale hlavně zručný chlapík u nás odvedl kus dobré řemeslné práce. Mysleli jsme si, že nás už nic nepřekvapí. V domě byly vyměněné všechny instalace, byt byl vymalovaný, zařízený. Bohužel kromě rozvodu vody, o kterém nám řemeslníci tvrdili, že to je stará poctivá práce. Ta ale nevydržela – jednou v noci jsme zjistili, že nám v domě zurčí potůček. Potopu jsme řešili zaslepením části potrubí a vodovodním bypasem,“ pokyvuje hlavou Stano, zatímco vcházíme do ateliéru.

Zasněná ložnice zásobená tichem ze zahrady. Místnosti dominují postele ve stylu altdeutsch. Knihovna v soudobém provedení zaplňuje celou stěnu. FOTO: Dano Veselský

O domě, za kterým si stojí ateliér

Návrh přestavby domu vypracoval architekt Jozef Griač, moudře rozvržené schody i s galerií vymyslel zase architekt Ján Mizerák. Zvedají se otevřeným prostorem ateliéru. Jsou funkčním i výtvarným propojením původního objektu s přistavěnou částí. Ta v přízemí slouží jako ateliér pro Stanislava Bubána. V podstřešní části, na můstku, který se vznáší nad rozmalovanými obrazy, vznikl prostor pro pracovnu Beaty Jablonské, výtvarné teoretičky. „Sedí si pod střechou nad místem, kde maluji svoje obrazy plné figur, jako by byla ve velíně. Pro nás je důležité, abychom měli příjemné místo na práci i doma. Kdysi, když jsme bydleli v petržalském bytě, trávil jsem hodně času cestováním mezi domovem a mými pracovišti: ateliérem a vysokou školou. Malování olejem potřebuje přestávky. Barvy před dalším vrstvením musejí proschnout. Odkdy tvořím doma, mohu se zatím věnovat jiné činnosti, jsem se svou rodinou,“ pochvaluje si majitel. Pravdu o životě domu a jeho obyvatel můžeme přečíst na straně domu obrácené do zahrady. Dům s prosklenými plochami se otevírá zahradě a přiznává prostorný interiér. Severní průčelí se dvěma okny a hlavním vstupem stejně jako většinu domů v řadové zástavbě chrání od ulice malá předzahrádka. Fasáda se od jiných domů liší zvednutou střechou se dvěma vikýři, které prosvětlují a současně zvětšují objem dívčích pokojů v podkroví.

FOTO: Dano Veselský

Stanislav Bubán se narodil v obci Sečovce na východním Slovensku. Podporoval ho otec, známý malíř, podobně jako jeho sestru Enu Bán, také výtvarnici. Na slovenské výtvarné scéně se pohybuje tři desetiletí. Začátky spojil s postmodernistickou vlnou, později se s expresivním výrazem věnoval abstraktní malbě. Od roku 1987 svá díla vystavoval na samostatných autorských výstavách na Slovensku, v České republice, v Polsku a Rakousku. Následovalo období naplněné obrazy s příběhy a figurami. Rád se dotýká hranice žánrů a míchá styly do svérázného výsledného díla. Přednáší na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Spolu s Františkem Guldanem a dalšími umělci vymaloval dnes již neexistující bratislavské kultovní divadlo Stoka.

TEXT: Marína Ungerová
FOTO: Dano Veselský
ZDROJ: časopis HOME, JAGA MEDIA, s.r.o.