Na horu po schodišti dolů – hlavně bezpečně!

Ať už do schodů běháme s lehkostí, bereme je po dvou anebo je naopak s každým stupněm proklínáme kvůli vlastní nadváze nebo projektantovi neumětelovi, důležité je jedno – absolvovat výstup či sestup se šťastným koncem, bez újmy na zdraví.
Reklama

Schodiště je jednou, nikoli však jedinou možností propojení dvou úrovní domu. Jakožto důležitému komunikačnímu uzlu zajišťujícímu každodenní „obsluhu“ vašeho panství je mu v českých stavebních předpisech věnovaná velká pozornost. Příslušné technické normy (zejména ČSN 734130 Schodiště a šikmé rampy a ČSN 743305 Ochranná zábradlí) pamatují téměř na každý aspekt funkčního a bezpečného schodiště. Definují statické předpoklady, optimální délku schodišťového ramene definovanou maximálním (18) a minimálním (3) počtem stupňů v řadě za sebou bez přerušení odpočívadlem až po často zmiňovanou závislost mezi výškou a šířkou stupně.

Pokud jde o statickou bezpečnost vlastní schodišťové konstrukce – ať už je schodiště řešeno jako typové nebo je konstruováno na míru přímo na místě – musí být dostatečně nadimenzováno i ukotveno, aby vůbec mohlo svoji funkci plnit. Pokud třeba nejde schodiště z nějakých důvodů (rozvody, nenosná konstrukce) ukotvit do zdí, vždy je potřeba použít samonosnou konstrukci, podepřít konstrukci sloupkem či ukotvit schodiště do stropu. Mohlo by se zdát, že stačí dosadit do vzorců reálné rozměry projektu a je vystaráno. Skutečnost je však mnohdy jiná…

Tvar a rozměry
Vlastní konstrukci schodiště určuje už projekt domu. Schodiště je čistě utilitární komunikační prostor, který obvykle nemá žádné další využití – je to „prázdno“, kudy uniká teplo a zabírá cennou podlahovou plochu domu. Z hlediska využití místa je nejlepší variantou vřetenové či točité schodiště, které v půdorysu zabírá nejméně místa, nicméně pro jakoukoli jinou činnost než prostou chůzi je nevhodné. Architekt či projektant musí uvažovat v kontextu celkové obslužnosti domu – pokud se třeba jedná o dům ve svahu, kde je vyšší podlaží dosažitelné i zvenku – kupříkladu pro případ stěhování či únikového východu, není nutné tento tvar zavrhovat. Právě naopak. Neexistuje-li jiné spojení mezi podlažími, budete z takovéhoto řešení nešťastní. Kdo jednou stěhoval z patra almaru po babičce, ví, že široké a pohodlné jedno- či víceramenné schodiště s dostatečným manévrovacím prostorem je k nezaplacení. A nemusíte být rovnou stěhováci – schodiště se dlouhodobě drží na předních příčkách žebříčku s nejčetnějším výskytem domácích úrazů, které vedou pojišťovny.

Konstrukce
Z konstrukčního hlediska lze rozlišit schodiště typová a atypická, na míru. Typová schodiště se dodávají po dílech, kdy ve spolupráci s projektantem zvolíte nejvhodnější tvar a konstrukci a dodavatel schodiště dodá po dílech jako stavebnici. Pokud se rozhodnete pro betonové či zděné schodiště, tvoří se přímo na stavbě – ovšem opět podle projektu. Projekt je v tomto případě možná ještě o něco důležitější, stejně jako přesnost provedení. Jen těžko budete dodatečně obrušovat nepravidelné stupně nebo zvedat podlahu v patře kvůli chybě v projektu, pro kterou vám rovnoměrně navržené schodiště nahoře prostě nevyjde.

Odstupňováno
Nejde jen o pohodlí při stěhování. Celá schodová věda je založena na zkoumání lidské chůze – stereotypů, určité automatizace. Podle zkušených odborníků ze schodišťové firmy Deza – Tech jsou nejbezpečnější schodiště, která nejsou přerušena podestou. Pokud jsou podestou přerušena, je pro bezpečnost uživatelů lepší, bude-li směr změněn o 180° (typické třeba pro schodiště v činžovních domech). Jestliže tomu tak není a směr je změněn jen málo, nebo dokonce vůbec, hrozí zakopnutí či škobrtnutí.

Stupně musejí být stejně vysoké. V rodinných domech se občas setkáváme s montovaným schodištěm vloženým do konstrukce stavby, kde je nutné prefabrikát dodatečně přizpůsobovat konkrétnímu místu. Pokud si situace vyžádá vložení jednoho stupně s jinou výškou, musí to být první schod – kde člověk zahajuje výstup (nebo ukončuje sestup) a automaticky srovnává krok.

Ideální je tedy nepříliš dlouhé schodiště s normou stanovenými maximálně 18 stupni (aby nedocházelo k únavě) a logicky členěné podestami.

Materiál a povrch
Materiál je do značné míry určen konstrukcí. Nejčastěji se používá dřevo, u schodišť na míru beton, u atypických řešení kov. Z hlediska bezpečnosti je důležitá statická pevnost materiálu nosné části schodiště a stejně tak materiál jednotlivých stupňů. Příčinou úrazů ale bývá spíše nevhodná povrchová úprava než materiál. Povrchovou úpravu schodiště žádná norma neřeší, je nutné se spoléhat na selský rozum.
Nejčastěji se pro stupnice používají různé druhy tvrdých dřevin – ať už je konstrukce stupnice z masivu či pouze s povrchem z tvrdé dýhy. Nezřídka se setkáváme s dlažbou, v moderní architektuře s přiznaným pohledovým betonem, méně často u kovových uměleckých schodišť se stupnicemi z litiny. Ani moderní skleněné schodiště dnes nepředstavuje bezprostřední ohrožení zdraví pro uživatele a setkáváme se s ním i v rodinných domech, kterým vládnou malé děti. Jen mimořádně narazíme v interiérech na schodiště se stupni z přírodního kamene.

Od PVC ke sklu
Kdysi populární schodiště s PVC potahem dnes ustupují a setkáváme se s nimi spíše ve veřejných budovách než rodinných domech. Paradoxní je, že i když mělo PVC chránit betonové stupnice před opotřebením a uživatele před sklouznutím, odlepující se gumové lišty na hranách stupňů byly nezřídka přímým původcem nepříjemných pádů. Jen zcela mimořádně se v současném obytném interiéru setkáváme s využitím kdysi oblíbených koberců, které – navzdory uchycení hřebíky, páskou či speciálními tyčkami – rovněž představovali potenciální ohrožení.

U nejpoužívanějších dřevěných stupňů je standardní provedení s tvrdým podlahovým polyuretanovým lakem s protiskluzovou úpravou, typickým pro povrchovou úpravu dřevěných podlah. Lak se nanáší ve třech vrstvách. Často se používá i hloubkové olejování parketovým olejem. Pokud tvoří povrch schodiště dlažba, vždy bychom měli vybírat typy přímo výrobcem pro takovéto užití určené. Pavla Nováková ze společnosti RAKO dodává: „Pro obklady schodů v interiéru a exteriéru doporučujeme použít speciální schodové tvarovky. Do bytů, rodinných domů a exkluzivních interiérů jsou vhodné schodovky o rozměrech 60 × 30 cm (například Sandstone Plus, Essencia, Unistone, Taurus Double) a na zakázku dodávané schodovky Noe 120 × 30 cm s motivem dřevěných povrchů. Osvědčily se i schodovky Defile s rozměrem 42 × 45 cm.“

Skleněné stupně se vyrábějí z vrstveného bezpečnostního skla. Tento typ skla často nese označení „pochozí“, jeho vlastnosti odpovídají každodennímu použití. Obvyklá tloušťka je 10 až 12 mm. Odborník na využití skla ve stavební praxi Ing. Miroslav Sázovský doporučuje: „Při návrhu a realizaci skleněných schodů do rodinných domků si nemusíte zas tak moc lámat hlavu s jejich statickým návrhem (tloušťkou skla). Musejí splňovat jistá pravidla a doporučení. Spíše věnujte pozornost uložení a způsobu ukotvení. Skleněné schody nikdy nesmí být ze tří tabulí tepelně tvrzeného skla. Musejí být použity minimálně dvě tabule skla float a horní krycí tabule z tepelně tvrzeného skla. Pro zvýšení tuhosti lze spodní tabuli skla vyrobit z tepelně zpevněného skla.“ Lepené sklo se navíc vyznačuje tím, že i po rozbití zůstane v celku – nikoho neporaní a vydrží v nouzovém režimu až do výměny. No a navíc, jak podotýká Ing. Sázovský: „Myslete na to, že ne vždy uvidíte hranu skla a každá nášlapná vrstva musí mít určitý stupeň drsnosti – i vy budete jednou starý anebo budete mít děti!“

Opomíjenou vlastností schodů, která může napomoci větší bezpečnosti užívání, je jejich barva. Ze zkušeností odborných firem je patrné, že světlé schodiště je bezpečnější než tmavé – tmavé stupně mohou zejména při pohledu shora splývat.

Chybou je i použití nástupné podesty, zejména je-li řešena ve stejné barvě a materiálu jako podlaha. Pokud je nutné použít nástupnou podestu, měla by být materiálově a barevně stejná jako stupně schodiště. Jinak hrozí, že uživatel mylně vyhodnotí schodiště před sebou, nepřizpůsobí krok a – upadne.

Zábradlí
Zábradlí je jednou ze součástí schodiště, na kterou velmi podrobně pamatují české normy. Opět platí, že jejich dodržení předurčuje tvar i výšku zábradlí, volnost je pak ponechána v materiálovém řešení. Z normy je zřejmé, že všechny pochůzné plochy, kde je nebezpečí pádu osob a k nimž je možný přístup, musejí být opatřeny ochranným zábradlím. Předpis pamatuje i na výjimky, ty se ale interiérových schodišť netýkají.
Nejmenší dovolená výška zábradlí včetně madla je 90 cm, a to pokud je hloubka volného prostoru za zábradlím nejvýše 3,0 m. Základní, běžně používaná normová výška je 100 cm, zvýšená pak 110 cm – za specifických podmínek, které v běžných domácnostech obvykle nenastávají (tedy pokud nebydlíte třeba ve věži). Pro interiérová schodiště je mnohem důležitější předpis upravující jejich tvar: „Zábradlí v provozech určených pro děti a v bytových domech musejí být plné nebo s výplní tabulovou, sloupkovou ze svislých tyčových prvků nebo mřížovou. Mezery v zábradlí nesmějí být širší než 120 mm v bytových domech a 80 mm v provozech určených pro děti.“ Navíc navrhne-li architekt vzdušné zábradlí levitující nad hranou schodiště, a tak hrozí podklouznutí nebo propadnutí, musí mít u podlahy zábradlí ochrannou lištu vysokou nejméně 10 cm. Šikmé zábradlí schodišť a šikmých ramp musí být opatřeno madlem umístěným ve výšce nejméně 900 a nejvíce 1 200 mm. U staveb určených pro pobyt dětí do 12 let se navíc musí umístit madlo ve výši 400 až 700 mm. Madlo zábradlí nesmí mít ostré hrany, výstupy a podobně. I když schodiště vede mezi zdmi a nehrozí přepadnutí (tudíž se zábradlí neosazuje), pravidlo o umístění madla na jedné ze stěn platí i v tomto případě.

Osvětlení
Tam, kde architekt při projektování pamatoval na prosvětlení schodišťového prostoru denním světlem, můžeme mluvit o štěstí. Nejenže půlku dne ušetříme na energii za svícení, ale denní světlo je pro náš zrak tím nejpřirozenějším osvětlením – ani výstup po takto osvětlených schodech by tedy neměl být překážkou.
Umělé osvětlení však rovněž nepředstavuje žádný problém. Pomalu se upouští od centrálního osvětlovacího tělesa umístěného u stropu či na zdech, čím dále tím více se využívá přímé osvětlení schodišťových stupňů. Ve výsledku může toto řešení přispět nejen k bezpečnosti (je vhodné osvětlovat schodiště po celý den či noc) a estetice (zabudované osvětlení vytváří zajímavé vizuální efekty), ale i energetickým úsporám – životnost tradičních osvětlovacích prvků nejvíce trpí zapínáním a vypínáním, zapínání je zároveň i fáze nejvyšší energetické spotřeby.

Pokud přesto zvolíme klasické osvětlení pomocí těles zabudovaných do zdi ve výšce, musíme pamatovat na jejich zastínění seshora – aby neoslňovaly osoby scházející po schodech.

Přímé osvětlení bývá zabudované do zdi nad jednotlivými stupni nebo jejich skupinami (užitečné zejména při masivní konstrukci schodiště například z betonu), ovšem mohou se použít i LED svítidla, efektně zabudovaná přímo do hran jednotlivých stupňů. Osvětlení by měl navrhnout odborník – je důležité, aby nevznikaly nechtěné stíny a odrazy, které by mohly schodiště opticky deformovat. Světelné diody ale mohou mít různou barvu, záleží na vašich preferencích a na celkovém řešení interiéru – samozřejmě je-li splněna podmínka dostatečného osvětlení. Výhodou tohoto osvětlení je i nízká spotřeba a dlouhá životnost, nevýhodou o něco vyšší pořizovací cena. Samozřejmostí je skryté vedení instalací bez viditelných lišt či kabelů.

TEXT: Matej Šišolák, Jitka Kulhánková
FOTO: archiv firem
Zdroj: HOME

Reklama
Reklama

Komentovat