Nenuceně dlouhý dům

Několik překvapení ještě před prahem
Ačkoliv v názvu domu se architekt přihlásil k horizontalitě, dělal, co mohl, aby délka nepůsobila rušivě. Než se po břidlicové dlažbě přiblížíme ke schodům na terasu, dokonce se zdá, že je to dvojkřídlová stavba s lehkým spojovacím traktem. Je to však samozřejmě iluze na základě perspektivy a kompozice, objekt je totiž v podstatě kompaktní. Tato iluze se ztrácí, když se u dalších kroků ukáže, že přední část domu vůbec nevystupuje tak výrazně, jak se zdálo. Najednou zeď ohraničující zadní část terasy zakryje více než třetinu domu a vila opět nepůsobí dlouhá.

Dále, u schodů, překvapí strom zasazený ve výřezu v parapetu terasy. Na samotném faktu, že kmen, spíše bizarní než krásný, oživuje strohou a pravoúhlou geometrii architektury, není v rámci současných trendů nic překvapivého. Navíc pokud podobná oživení, mírné odchylky od pravidla, pozorujeme ve Vodorovném prostoru i jinde. Naznačuje ho například několik červených kusů nábytku od firmy Edra v interiéru laděném dobíla a tu a tam porušení symetrie, což nejprve tušíme, až poté spatříme. Na místě s nadmořskou výškou osm set metrů však určitě překvapí, že strom na parapetu je granátové jablko, které bychom si my neznalí představovali spíše v sadech a zahradách prozářených středomořským sluncem.

Daleká cesta do kuchyně
Dalším překvapením je netradiční dispozice. Z příjezdové cesty se vystoupí na terasu před dětskými pokoji. Kroky vedou podél obývacího pokoje, kde se materiál terasy změní z vápencových dlaždic v domáčtější týkovou podlahu, a dále před jídelnu ke kuchyni. Než do ní vejdeme, zarazí její neobvyklé umístění v nejvzdálenější a nejtišší části vily, jen kousek od ložnice rodičů. Tato část domu je oázou klidu. Leží v srdci zahrady, nejdále od sousedních domů, dokonce ji od přístupové cesty ani není vidět – zakrývá ji vystupující zeď, která ohraničuje zadní část terasy u jídelny.

V kuchyni vyniká elegantní kombinace nábytku od minimalisticky a ekologicky zaměřené italské firmy Boffi a barových židlí tradiční značky Calligaris. Obdiv však patří především širokému výhledu na alpský masiv. Architekt chtěl docílit toho, aby v nejfrekventovanějších místnostech byl ustavičně na očích. Jak prosté.

Akord na průčelí
Kuchyň s jídelnou vytváří jednu sekvenci, zdánlivé křídlo. Její pásové okno bylo i z kompozičního hlediska zřejmě ideálním řešením. Přitahuje zrak, trochu dráždí, protože narušuje symetrii, ale když si ho odmyslíme, dům tím určitě ztrácí. Zároveň u něj vyniká těžiště průčelí – dvě vysoká okna, jedno v obývacím pokoji, druhé v jídelně, a mezi nimi menší, skrz které je vidět napříč domem.

Zadní část průčelí na nároží u kuchyně ukončuje efektní vysunutá zeď s pravoúhlým výřezem. Zpředu ho vnímáme jako doplnění kompozice, protože pravoúhlý výřez je i na opačném konci domu, kudy vedou schody na terasu. Při pohledu zboku, než přijdeme ke schodům, jako by se dům působením zdi přikláněl k nám, takže vypadá kratší.

Sousední sekvence u obývacího pokoje působí lehčeji než ostatní části průčelí díky velkým oknům, a hlavně dřevěné střeše terasy s rustikálním, trámovým podhledem. Pod bílým nátěrem je k nerozeznání od okolních zdí.

Dům formovaný jako plastika
Architektův otec i bratr jsou sochaři a jeho vztah k této výtvarné disciplíně by byl zřejmý, i kdyby ho komponování průčelí nedovedlo k průniku rovin na nárožích zadní části průčelí, kde je na promenádu stínu po fasádě zvlášť pěkný pohled. Zdůrazňuje, že v projektech mu nestačí běžné světlo. Při podsvícení fasády vynikne jemné členění či pěkný výklenek s orámováním na západní zdi vymezující terasu u obývacího pokoje. Zde by bylo opravdu škoda ukládat dřevo do krbu.

Iluminace je především jedním ze způsobů, jakým se architekt vyrovnává s nečleněnou plochou. Narušuje ji i precizně komponovanými odrazy detailů na velkých prosklených plochách a výřezy ve zdech. Nejen v exteriéru, ale i v interiéru, hlavně tam, kde denní prostory u průčelí plynule přecházejí jeden v druhý. Na mnoha místech se pohled skrz prázdné či prosklené výřezy nezastaví na budově, ale pokračuje do okolí. Dům tak působí ještě lehčeji a architekt umocňuje to, čeho dosáhl proporcemi a kompozicí.

TEXT: Karol Klanic
FOTO: Andrea Martiradonna
ZDROJ: HOME