Z Krymské na Zanzibar a zpět s Vladimirem 518

Rozhovor, který je v tomto roce vlastně úplně poslední, vznikl v prostoru restaurace Jam and Co., ve které se vkusně a hlavně chutně mísí asijské chutě s evropskými. Za vznikem a provozem podniku stojí dva muži, - a Dj Mike Trafik, kterého si asi spousta lidí spojí s českou rapovou kapelou PSH (Peneři strýčka Homeboye), která na české rapové scéně působí od poloviny 90. let.
Reklama

Jedním z členů zmíněné kapely je i Vladimir 518, ikona české street artové kulturní scény. Aspoň tak jsem ho vnímala předtím, než se naše cesty na pár dní protnuly na exotickém Zanzibaru. Od té doby si už Vladimira netroufám řadit do jakéhokoli konkrétního kulturního směru, proudu, k nějaké skupině… Vnímám jej jako někoho, kdo si v rámci nepsaných obecně platných pravidel vytváří svůj vlastní svět, ve kterém rozhoduje výhradně ten, kdo jej tvoří.

Zvu Vás tedy do světa Vladimira 518, o kterém jsme se bavili v obecně neohraničeném prostoru… nad lososovou polévkou.

Vladimir 518

FOTO JIŘÍ HURT

Prostor Jam and Co

Skvělý prostor!

Vladimir: Prostor je skvělá věc! Tenhle prostor je i díky tomu, že se nachází v ulici Krymská, skvělá kulturní základna. Konají se tu kromě vaření i kulturní akce, koncerty. V podstatě se hraje přímo na baru. Kousek odsud je Café v lese, kde jsem taky často a celkově tohle místo rezonuje. Přijali jsme ho za svý.

Mně se hodně líbí vnitřní design. Kdo to má na svědomí?

Architekti z 0,5 Studio. Jsou to kluci, se kterýma se znám už třeba 20 let a jeden z nich se mnou dokonce kdysi dělal graffiti. Známe se vlastně z ulice. Byť se ten prostor tady tak netváří, tak je vlastně generován zkušenostmi odkudsi z ulice, ze všech stran…

Jam and Co.

FOTO JIŘÍ HURT

Kniha o exotice (nebo o nás samotných?)

Kromě toho, že máš vlastní nakladatelství, které tě sice neživí, ale umožňuje ti realizovat svobodně různé projekty, jsi sám autorem několika publikací, poslední z nich je kniha o Zanzibaru. Vyšla letos. Ta kniha má asi 500 stran.

Možná i víc.

Když jsem to viděla, říkala jsem si, jak z takového malého ostrůvku člověk vytěží 500 stran…

Já jsem zjistil, že asi neumím dělat malý knihy. To ale doufám nepramení z nějakýho vlastního egomindráku. Většinou to souvisí s tím, že realizaci toho danýho projektu předchází sběr dat a já tam vidím obrovské množství informací, takže sběr dat většinou přeženu a pak jen tříbím a třídím a stejně mám nakonec pocit, že to „zlatý srdce“ zmizelo. Další věc je, že to není jeden malej ostrov, ale mnoho ostrovů, kde se po staletí střetávaly různé vlivy. Komplexní zpráva o Zanzibaru vlastně dosud neexistuje. Všechny informace jsem si musel ověřovat, a proto kniha vznikala několik let. Na začátku jsem si musel ujasnit, jak o tom chci mluvit. Chtěl jsem se vyhnout místopisu a cestopisu. Je to nakonec stejně nestandardní kniha, tak jako já. Připadá mi to jako populární antropologie místa a lidí. Musím dodat, že v průběhu psaní a pobytů tam mi došlo, že největší point a vyústění cestování je, že člověk objevuje sám sebe. Čím víc je člověk nucen vplout do hloubky nějakého místa, tím víc poznává sám sebe, svůj vlastní kontext. Celkově mi to vlastně změnilo náhled na nás, na naši evropskou společnost. Je cestování a cestování. Něco jiného je, když člověk někudy projíždí, vykoupe se v moři, než když je nucen nějaké místo pochopit a poznat ho v nějakých jeho souvislostech.

Vladimire, jak na tebe Zanzibar vlastně působí dnes, potom, co jsi tam strávil několik dlouhých týdnů nebo spíš měsíců?

Mám problém na tohle odpovědět. Jednoduché odpovědi prostě nejsou. Je to smutný i veselý, optimistický a zároveň to v sobě má i zkázu.

A co v Tobě z toho zůstalo?

Oboje.

To chápu. Mně tam přišel krutý ten aspekt luxusních resortů, ze kterých člověk vyjde na hliněnou prašnou cestu, do chudoby… 

Pozor, ono to není takhle černobílé. Já jsem tam potkal lidi, kteří byli opravdu šťastný, hlavně na odloučených ostrovech, které tam kolem jsou. Tihle lidé žili v těch naprosto nejhorších podmínkách, který jsem kdy viděl, ale zároveň byli z těch nejšťastnějších, který jsem kdy potkal.

To jsou ty mezistavy. My ale něco podobnýho zažíváme tady taky. Ta analogie mezi námi a Zanzibarem, kterou jsem zmiňoval, je jasná. Svoje dělá turismus a plytký kapitalismus. Míjíme hospody, které už nejsou hospody, jsou to kulisy, míjíme kulisu pekařství,  který už není pekařství…Tak si taky jdeme těmi koridory a taky už tam vlastně nemůžeme být. Proto je příliš nelituju, protože bych musel litovat i nás. Lituji jenom lidi, co nemají co jíst a na Zanzibaru mají ve finále všichni co jíst, takže jim přeju, aby co nejrychleji našli tu koexistenci mezi turismem a sami sebou, stejně jako to přeju nám. My se taky vlastně učíme, a je to takový sladkotrpký.

Rozhovor byl plný otázek

Rozhovor byl plný otázek nejen v otázkách, ale i odpovědích. FOTO JIŘÍ HURT

Kritika, aneb přijměme nadsázku

Když tě poslouchám, začínám chápat, proč tvoje knihy čítají několik stovek stran. Pracuješ v souvislostech. Možná to chybí naší společnosti, kvalitní výuka v souvislostech, výuka historie obecně. Možná proto jsme nuceni nadávat, protože nechápeme…

Nejenom výuka historie. A neříkám, že dělám všechno správně. Naopak. Myslím, že je stěžejní pro nás pro všechny, nehledat nepřítele pořád jenom mimo sebe. Neustálý hledání nepřítele je myslím příčinou toho věčnýho nadávání. To, že člověk neustále někde nadává, sedí a řeší, kde je problém, ho odvádí od skutečnýho problému, tzn. od sebe samého. Myslím, že je důležitý kritiku směřovat primárně k sebekritice, protože potom člověka přestane frustrovat svět. Jediný, co může člověka frustrovat, je on sám a s tím se dá něco dělat. Když chci něco změnit, začnu u sebe, a když už někoho kritizuju, tak je to na základě extrémní úvahy, která ale stejně začíná u mě, především v tom smyslu, jestli na to mám právo a jestli konám správně, když se rozhodnu někoho kritizovat. Kritika je to nejtěžší na světě. Lidi si to málo uvědomují.

Říkáš tím vlastně, že kritizovat je velmi snadné. Sociální sítě tomu hodně nahrávají, je to tak? Tvoje práce je s nim i zároveň hodně propojená. Jaký vztah k nim zaujímáš v těchto souvislostech?

Dlouhodobě jsem přemýšlel o tom, a netýká se to jen sociálních sítí, ale jakýkoliv interakce s jinýma lidma. Například se stane, že za mnou někdo přijde a řekne, to je perfektní, co děláš, já řeknu, jo děkuju. Nebo přijde někdo a řekne, ty seš úplnej idiot, děláš hrozný věci, já řeknu jo, v pohodě, děkuju. A obojí pro mě znamená v důsledku úplně to samý. Podobně jako se člověk nesmí zbláznit z toho, že ho někdo kritizuje, tak se nesmí zbláznit z toho, že ho někdo chválí, je to úplně totožný. Spektrum reakcí obvykle zahrnuje jak projevy absolutní nenávisti, tak projevy typu moc ho nemám rád, nezajímá mě, až po to vyjádření uznání ve smyslu seš celkem dobrej nebo rovnou seš naprostej bůh. Celý to spektrum existuje a kterou tu část z toho spektra si chceš vybrat je na tobě. Buď se obklopuješ lidma, kteří ti říkají, že seš bůh, anebo seš frustrovanej z toho, že tě někdo nenávidí.

Myslím, že v případě obou těchto krajních bodů daného spektra ztrácíš motivaci na sobě pracovat…?

Snažím se držet si to všechno od těla. Neříkám, že to jde absolutně. Snažím se ale přitom soustředit opět na svoje já, a na to, jestli se mi povedlo splnit opravdu to, co jsem od sebe očekával. Moje kritický myšlení je vůči tomu nastavený tak, že jsem spokojenej s tím, co jsem udělal, neudělal nebo udělal částečně. Zažil jsem momenty, kdy mi lidé absolutně zkritizovali nějaký můj projekt, ale já jsem vnitřně věděl, že jsem to udělal z toho a toho důvodu a kritiku jsem ustál, byť mě to mrzelo. Posílilo mě to a zároveň poučilo, ze chci nadále jít touhle cestou. Nechci ignorovat názory ostatních lidí, ale chci je brát jen jako další vstup, nějakej další referenční bod. A to se asi týká obecně i sociálních sítí, ale já už komentáře vlastně nečtu. Nezabíjím čas tím, abych si je pročítal, protože vím, že jednou jsou pozitivní, jednou jsou negativní, někdy je to smíšený, nic z toho nesmí brát člověk příliš vážně. Jsou to často jen výkřiky a je dobrý se z toho nezbláznit a komunikovat spíš sám se sebou a nejbližším okolím.

Propracovat se k tak pevnému postoji a odolnosti musí být docela proces. Ve dvaceti se člověk podle mě rád obklopuje tou pozitivní reakcí a může to pro něj být třeba na chvíli silně motivační, kdežto v ten samý moment jej silná kritika naprosto„zadupe“ a už třeba dál nepokračuje. Jak to bylo u tebe, kdy jsi pochopil, že to takhle máš?

Já jsem tohle ani nepochopil. To co říkáš, to jsou programy, stupně vývoje. Já jsem na cestě toho programu a jsem teď samozřejmě mnohem dál, než jsem byl na začátku. Svým způsobem mě už nijak zásadně nezajímá ani kritika ani chválení. Řeknu děkuju, ale nakonec sám vím, jestli jsem naplnil to, co jsem si předsevzal, nebo ne. Často se mi děje, že mě lidi nepatřičně chválej, přeháněj, lezou člověku zadku. Už si na to dávám bacha, nechci sednout na lep kritice, frustraci ani adoraci.

Každý máme v blízkosti někoho, komu věříme, tzn. někdo ti řekne, je to dobrý a ty jeho úsudku věříš. Ne vždycky tě pochválí, samozřejmě, že se objeví i kritika. Kdo je tady, na české hudební scéně ten, jehož úsudku věříš?

Blízký okolí považuju za součást sebe. Všimni si, že když máš někoho blízko vedle sebe, část z jeho osobnosti vleze do tebe a ty vlezeš do ní. Představa, že je člověk nějak vymezenej, je imaginární. Čím dál víc cejtím, že já nezačínám, ani nekončím. Vím, že jsem rozlezlej do dalších lidí a oni do mě, tím jsem si jistej. Co se týká užší hudební scény, dám na to, co říkaj lidi z lejblu, který beru hodně vážně, od kterých mě zajímá jejich feedback, ale zároveň si dávám bacha na to, jak s těma informacema pak pracujou, protože vím, že každý má svý názory a svý postoje. Co se týká širší hudební scény, existují určitý lidi, na který myslím při nějakým rozhodnutí, třeba jestli dát nebo nedat tenhle rozhovor, jít nebo nejít na tenhle koncert, jít nebo nejít na tuhle show, mimo jiné je to Roman Holý, nebo třeba David Koller. Byť se nevídáme často, vím, že je to člověk, který ustál spoustu důležitých rozhodnutí a vždycky si říkám: šel by tam, nešel? Takhle si v hlavě projedu pár lidí a stejně se rozhodnu svobodně, ale zároveň si ty referenční body představím, takže takhle nějak fungujou ty procesy rozhodování…

FOTO ARCHIV

Rappeři a Debut

Jak jsi naznačil, nemáš rád, když se nadává. Působíš zároveň v kapele, která hraje hip hop, rap. Ten je přeci hodně postavený na nadávání a kritice toho, co je vně.

No jasně, teď ode mě rozhodně neuslyšíš obhajování toho žánru. Já se stejně, jako se sebekriticky dívám na sebe, kriticky dívám i na tenhle žánr. Každej žánr má svojí past, by se dalo říct… každej má svý limity. Co je obrovská výhoda hip hopu nebo rapu, že může mluvit přímo. Jiný žánry to moc neuměj. Když v rámci jinýho žánru chce hudebník říct něco konkrétního, brousí kolem toho… v tomhle to má rap úplně perfektní. Může sdělovat věci přirozeně.

A je tam asi hodně velký prostor pro nadsázku.

Záleží, kdo jí v sobě má. Rap může být všelijakej. Tendence k nadávání tam samozřejmě je. Člověk se vyčleňuje z nějakého problému, vytváří ho mimo sebe, což je úplná blbost, protože on součástí toho problému je, takže z toho důvodu si z toho na naší poslední desce PSH, která se jmenuje Debut, děláme totální srandu. A jsme vlastně zase na začátku. Není možný brát sám sebe příliš vážně. Ani ten žánr nejde brát úplně vážně, protože tendence je bejt víc a víc dementní, a děje se to podle mě záměrně, protože ta absolutní sofistikovanost tomu taky úplně neslušela. Takovej ten inteligent hip hop, kterej tady jel v 90. letech, sežral sám sebe svojí vlastní moudrostí. Pokud totiž jezdíš v kárách, fetuješ, chlastáš, jezdíš koncerty, sekáš jednu holku za druhou, tak u toho zároveň nemůžeš vyprávět, jak seš moudrej, takže radši přiznáš, že jsi debil. V tom je absolutní osvobození.

Jaké je téma desky Debut?

Neřešíme žádný společenský témata. Zakázali jsme si řešit vážný společenský témata.

To dává smysl. Vlastně je tady spousta jiných umělců, kteří to udělají za vás. A přesto o vás většinou všichni vědí, jaké názory společenskopolitické zhruba zastáváte. To lze vyčíst z vašeho přístupu, chování.

Lidi to za prvý věděj, za druhý jsme se těm věcem věnovali a budeme se jim věnovat zase klidně jindy. Tahle deska prostě byla vytvořena s absolutní nadsázkou a mezi řádky stejně naše postoje vyčíst jdou.

Jam and Co.

Jam and Co. V Krymské ulici funguje, a to velmi dobře, podnik, který budí pozornost nejen svým jídlem, označovaným jako “asian fusion”, ale také svým interiérem, zpracovaným 0,5 Studiem. Podoba interiéru spoluvytváří koncept celé restaurace Jam a Co., založený především na kontrastech a neotřelém míchání vlivů. www.jamandco.cz

A někdy míň znamená víc.

Přesně tak.

Někde jsi říkal, že se při tvorbě nesvazuješ, děláš věci svobodně, nemáš rád hranice, netvoříš si je. Odhlédněme od tebe a koukněme na mladého člověka v psychofyzickém vývoji. Myslíš si, že takový člověk potřebuje být součástí nějaké skupiny, nějaké oficiální subkultury, mít hranice a s nimi postupně manipulovat na základě vlastních zkušeností, nebo je dobré vést mladého člověka k individualitě, neinklinování ke skupinám, přebírání názoru?

Já myslím, že proces vztahování se k někomu a k někomu a něčemu, není starej 20, 50, ani 100, je to starý tisíce let, je to základní mechanismus toho, jak dospívá lidská bytost. Je to úplně přirozený. Tím, že se člověk vyčlení z  rodiny a nachází novou rodinu, dělá první krok k sobě samému, k svobodný individualitě. V současný společnosti je považovaný za nejvyšší hodnotu to, že člověk najde sám sebe, ať to znamená cokoliv, protože společnost zároveň umožňuje variabilitu nastavení. Čili když někdo řekne, jsem muž uzavřený v těle ženy, společnost řekne ok, jdi si za tím, to je vlastně skvělý, myslím si, že to je obrovský výdobytek kulturního vývoje.

Variabilita je ale dnes taková, že zároveň občas nastane boční negativní efekt, spočívající v tom, že někteří se prostě nemůžou za boha najít a pak může nastat více či méně závažný problém v životě takového člověka. Jak mu pak pomoct? Nebo jak tomu předejít?

Já jsem zastánce lásky, což je úplně novej typ přístupu. Nesnažím se dětem dávat mantinely, snažím se je mít rád a ony si pak přirozeně ty mantinely nastavujou samy. Jakmile člověk začne někomu něco zakazovat, pak to většinou není řešení. Zažil jsem to ve svým životě tisíckrát, kdy se mě někdo z pozice autority snažil změnit, ale nehnul se mnou ani o milimetr, zatímco někdo z pozice lásky a nadšení mi něco ukázal, já jsem toho člověka objal a dodnes s ním jsem.

Jam and Co.

FOTO JIŘÍ HURT

Vojna a mír

Teď trochu z jiného soudku. Jsi pro povinnou vojnu?

Ta otázka zní hrozně jednoduše, ale je hrozně složitá. Já si myslím, že v období stability a míru by tady měla bejt nějaká profesionalizovaná armáda, která udržuje bojeschopnost. Ale všeobecně si myslím, že by lidstvo mělo směřovat k tomu, aby se věci neřešily konfliktem, což je asi taková utopie krát dvacet, na které ale musíme velmi intenzivně pracovat, protože jedině vztahováním se k ní se někam pohneme. Krůček po krůčku…

Zároveň bychom měli mít ve skříni schovanou tu „bambitku“. Ne, nemyslím my, jako lidi, ale společnost, což předpokládá tu profesionální armádu. Kdyby se stalo cokoliv, tak musíme bejt schopný se aktivovat. Ale hlavně, a to je podle mě asi to nejdůležitější, by dnes už nejenom muži, ale celá společnost, měla v sobě budovat nějakou hrdost, vztah k historii a přirozenou sounáležitost. Kdyby se cokoliv dělo, abychom prostě všichni šli na barikády, nebo kamkoliv bude třeba.

Vladimire, mám tu jednu otázku od Davida Kollera, kterého jsi zmiňoval. Jsi pro to, aby byla KSČ zakázaná v politice?

No… Tohle je těžký podobně jako to minulý. Spíš ne, ale… A to ale je zase velký jako Brno. Já jsem si vždycky říkal, že je škoda, že se to neudělalo v roce 89. Teď si říkám, že je možná dobře, že se to neudělalo v r. 89, byť ta strana je nereformovaná dodnes, možná i nereformovatelná. Dospěl jsem ale k tomu a myslím si, že podobně jako uchováváme ty nejagresivnější viry v nějakejch laboratořích, tak společnost má uchovávat i ty zvrácený myšlenky, protože stejně jako nejde vymýtit nacionalismus, rasismus, tak nejde vymýtit ani ideu komunismu a socialismu. Myslím si, že není ani potřeba ji mýtit, je jenom potřeba si dávat bacha na to, aby znova nepřevládl. To je prostě můj názor s absolutním odstupem, byť komunistickou stranu vlastně nenávidím, vyrovnávám se s tím celej svůj život, abych k nim nenávist necejtil nebo přestal cejtit. V důsledku je to zneužitelný úplně všechno, i to tržní prostředí, kapitalismus. Nic není černobílý, nic není dokonalý. Ale radši budu žít v demokracii a v tržním hospodářství, než v totalitě a v komunismu. A tak bych nerad někoho striktně zakazoval.

Děkujeme za rozhovor.

TEXT: ANNA DOLEJSKÁ
FOTO: JIŘÍ HURT A ARCHIV
ZDROJ: časopis HOME

Reklama

Komentovat