Co se nosí na stěnách?

Způsob úpravy vnitřních povrchů stěn a stropů se volí podle druhu materiálu, z něhož je konstrukce zhotovena. S výjimkou případů, kdy se zachovává původní povrch konstrukce (režné zdivo nebo beton, masivní dřevostavby), je základním způsobem úpravy povrchů stěn a stropů omítnutí.

Omítky lze aplikovat na většinu materiálů, které se běžně používají k výstavbě stěn ať už zděním, litím nebo montováním (cihly, kámen, beton, pórobeton, sendvičové panely, dřevotřískové tvarovky, sádrokarton a podobně). V rámci dokončovacích nebo rekonstrukčních prací se tak omítkovou směsí zakryjí citlivá místa konstrukce, zarovnají spáry a nerovnosti, překryjí instalace a vytvoří se homogenní a hladký povrch, který slouží jako kvalitní podklad pro finální – vizuální vrstvu. Tou je nejčastěji malířský nátěr, ale může jí být i dekorativní omítka, keramický či dřevěný obklad a tapeta. Velmi důležitou funkcí omítky jsou i klimatické vlastnosti, které jsou dány její porézní strukturou a chemickým složením. Omítka použitá v obytném prostředí by měla být vzdušná, schopná regulovat vlhkost vzduchu, případně absorbovat některé škodlivé látky z ovzduší. U vícevrstvých omítkových systémů, které spolu mohou vytvářet přibližně třícentimetrovou vrstvu, jsou zajímavé i jejich tepelněakumulační a akustické vlastnosti.

Jádrové omítkové systémy

Na klasické zdicí materiály se omítky obvykle nanášejí v několika krocích, z nichž každý má svou specifickou funkci. Pokud je zdivo staré, poškozené nebo znečištěné, je nutné ještě před omítnutím věnovat dostatečnou pozornost přípravě podkladu: nesoudržné části odstranit a křehký povrch zpevnit penetrací. Po vyplnění nerovností tmelem, maltou, případně i za použití pevných částí zdiva je zapotřebí počkat na dokonalé vytvrdnutí opravy. Podkladovou vrstvu tvoří nástřik řídké maltoviny – jeho úkolem je pevně a kvalitně propojit podkladový materiál s jádrem omítky. Následuje nanesení jádrové omítky v jedné nebo v několika vrstvách, přičemž platí, že každou následující vrstvu lze nanést až po vyzrání té předešlé.
Nejčastěji se k úpravě vnitřních povrchů v obytných místnostech používají vápenné nebo vápenosádrové omítky, které mají velmi dobré klimatizující a zároveň i dezinfekční a fungicidní účinky. V prostorech se zvýšenou vlhkostí, jakými jsou koupelny, prádelny nebo i kuchyně, se preferují vápenocementové omítky, které jsou pevnější, odolnější vůči vlhkosti a jsou ideálním podkladem pod keramický obklad. Ve více zatěžovaných prostorech, které musejí odolávat mechanickému poškození i vlhkosti, lze použít cementové omítky, které však nemají tak dobré klimatizující vlastnosti. Pokud je potřeba vylepšit některé fyzikální vlastnosti celkové konstrukce stěn, může se sáhnout po speciálních sanačních, tepelněizolačních a akustických omítkách. Jako příměs do zdicí malty a omítek lze použít vulkanickou horninu – tras, který zvyšuje odolnost materiálu vůči chemickým účinkům. Stavební prvek, jehož příměsí je tras, se při navlhnutí stává vodotěsným, přičemž v suchém stavu je opět pórovitý a paropropustný. Trasové materiály jsou vhodné při sanacích starých budov.

Tenkovrstvé omítkové systémy a stěrky

Spolu s moderními technologiemi výstavby, u nichž se klade důraz na přesnost a maximální úspornost, byly vyvinuty i nové druhy omítek. Dokonale rovné a hladké povrchy stěn, které jsou díky přesným tvárnicím lepeným tenkou vrstvou malty téměř beze spár stejně jako sádrokartonové montované stěny, umožňují používat tzv. tenkovrstvé omítky. Jsou to speciální jádrové omítky na vápenocementové nebo sádrové bázi, které se provádějí jako tenkovrstvé jádrové nebo vrchní omítky. Na rozdíl od klasických omítek, které se nanášejí ve vrstvách o tloušťce 1,5 až 2 cm, se tenkovrstvé omítky nanášejí v tloušťce pouze 3 až 6 mm. K úpravě vnitřních povrchů se používají především tenkovrstvé omítky na minerální bázi.

Při výběru barev respektujte nejen vlastní pocity, ale i danosti místnosti, jako jsou její světelné podmínky, orientace ke světovým stranám či velikost. (foto: Hanák)

Alternativa pro ekologické stavitelství
V souvislosti s celkovou ekologizací stavebnictví jsou opět v popředí zájmu hliněné omítky. Hlína s vysokým obsahem jílu se ve stavitelství využívá již od dávných dob. Hlavním důvodem, proč se tyto omítky v současnosti opět dostávají do povědomí, jsou jejich vlastnosti, které pozitivně ovlivňují kvalitu vnitřního prostředí. Je to zejména prodyšnost, schopnost regulovat vlhkost vzduchu, absorbovat škodlivé látky a zápachy či eliminovat elektromagnetický smog. Díky výborným akumulačním schopnostem jsou hliněné omítky vhodné k překrytí stěnového vytápění. Jejich příznivé vlastnosti se projevují i ve schopnosti pohlcovat zvuk a vytvářet příjemnou akustiku. Pokud je v okolí zdroj kvalitního jílu, lze u menších staveb připravit hliněnou omítku i svépomocí. Používají se nejčastěji v bytové výstavbě a při renovacích historických budov jako jádrové a jemné vrchní omítky s plstěnou strukturou. U hladkých a nenasákavých podkladů je nutné jako nosič použít rákosovou rohož. V zónách ohrožených trhlinami nebo například při použití stěnového vytápění se k vyztužení jílových omítek používá jutové tkanivo. Jílová omítka je vhodná jako podklad pod obkladačky, tapety, ale i pod tvrdé a těsné vrstvy. Nelze ji však používat v prostorech se zvýšenou vlhkostí, na plochy, které jsou vystaveny přímému kontaktu s vodou, a na plochy zatěžované solí a vodou. Zajímavou vlastností hlíny je její dobrá tvárnost, kterou je možno využít při dotváření plastických prvků – modelováním či vtlačováním.
Barva hliněné omítky závisí na složení použité hlíny. Cíleného přibarvování omítky lze dosáhnout použitím přírodních pigmentů. Na vrchní nátěr hliněné omítky se používají interiérové barvy na bázi hlíny.

Vrchní omítky a stěrky

Finální vrstvu omítky tvoří tenčí, svým výsledným vzhledem i strukturou ušlechtilejší omítka. U jednodušších omítkových systémů se může k vytvoření vrchní vrstvy použít tatáž omítková směs, která se použila na jádro. Ve vnitřních prostorech je důležitým kritériem dokonale rovný a hladký povrch – vhodný jako podklad pod interiérové nátěry, tapety nebo obklady. Neméně důležité jsou i dobře klimatizující vlastnosti. Pro lepší zpracovatelnost dnes většina hlazených omítek ve srovnání s vápnem obsahuje sádru. Sádrová omítka se vyznačuje podobnými klimatizujícími vlastnostmi jako vápenná, je však náchylná k napadení plísněmi, proto by se neměla používat v mokrých prostorech. Ve vlhkých místnostech lze sádru impregnovat umělou živicí, ovšem v takovém případě ztrácí některé své cenné vlastnosti.

Při koupi barvy je nutné si všímat její vydatnosti – zda se udává použití v jedné nebo dvou vrstvách. Aby výsledný efekt odpovídal představě, je třeba věnovat dostatečnou pozornost struktuře a nasákavosti podkladu. (foto: Ikea)

Omítky a stěrky na bázi umělých živic

Stále častěji se k vytvoření vrchní vrstvy používají jiné speciální druhy silikátových nebo i umělých živičných omítek a stěrek. Ty se dají použít na rovné povrchy stěn, obkladových dílů, pro finální úpravu betonu nebo vláknocementových desek. Stěrkovými tmely se rovněž vyplňují různé praskliny a nerovnosti. Velký důraz je kladen na dobrou zpracovatelnost těchto materiálů (jak rychle a lehce se s nimi pracuje), proto se v nich některé přírodní složky nahrazují umělými pryskyřicemi a různými příměsmi. Mnohé z nich jsou pastovité, takže s nimi lze okamžitě pracovat. Vyznačují se jednoduchým zpracováním, dobrou přilnavostí a delší zpracovatelností (přibližně do tří hodin). Obvykle jde o materiály, které i po zatuhnutí zůstávají pružné a odolné. Ve srovnání s minerálními omítkami a stěrkami však mají odlišné vlastnosti z hlediska průvzdušnosti a absorpce – na to je potřeba myslet nejen v případě jejich celoplošného použití, ale i tehdy, používáme-li je lokálně. Nesourodost různých povrchů se totiž může projevit až po nalepení obkladů nebo po nanesení barevného nátěru.

Vrchní omítky a stěrky jsou ve většině případů pohledovými prvky, proto musejí splňovat i určitá estetická kritéria. Tam, kde mají být povrchy stěn integrovanou součástí interiérového designu, se mohou použít dekorativní omítky, jejichž široká škála umožňuje vytvářet různé plastické struktury povrchu stěn, nebo je lze naopak dokonale vyhladit broušením a leštěním. Oblíbený je například dekorační tmel marmorin, s jehož pomocí lze vytvářet povrch imitující přírodní mramor.

(foto: BAL)

Malířské nátěry místnost rozzáří

O výsledném vzhledu stěn většinou rozhodují malířské nátěry, které místnost rozzáří – ať už bílou čistotou nebo svěžími barvami. Kromě barevnosti je při výběru malířského nátěru nutné se řídit i tím, na jaký podklad se má barva nanést a zároveň jaké užitkové a estetické vlastnosti od něj očekáváme.
Některé moderní vnitřní nátěry se mohou (kromě omítky či sádrokartonu) nanášet i na jiné povrchy, například na dřevo nebo tapety. Mezi nejžádanější vlastnosti vnitřních nátěrů patří paropropustnost, vysoká oděruvzdornost a dobré krycí vlastnosti. V kuchyni, dětském pokoji nebo v jiných exponovaných prostorech najdou uplatnění omyvatelné nátěry. Při překrývání starých skvrn nebo nesourodých povrchů (různé materiály, stopy po štukování a podobně) je zárukou dobrého výsledku penetrační nátěr. U některých nátěrových hmot je přímo v návodu uvedeno, že je nutná penetrace. Všechny tyto údaje jsou uvedeny na obalu nátěrové hmoty. U informace o vydatnosti barvy je potřeba si všímat, zda se údaj uvádí pro případ použití jedné nebo dvou vrstev. Vydatnost barvy ovlivňuje i struktura a nasákavost podkladu.
Mezi tradiční malířské nátěry patří vápenné, křemičité, kazeinové, voskové a olejové barvy. Moderní alternativou jsou akrylátové barvy, které se vyznačují vynikající krycí schopností a pružností při teplotních rozdílech. Dají se použít na betonové konstrukce, ušlechtilé omítky či další povrchy v interiéru. Nehodí se však do prostorů s větší vlhkostí, protože mají menší schopnost dýchat, což může vést k odlupování barvy.
Co se týká barevnosti, na prvním místě v žebříčku oblíbenosti přetrvává neutrální bílá barva, která ladí s každým stylem zařízení. Bílý nátěr se snadno obnovuje a rozhodneme-li se pro změnu, tvoří ideální podklad pod nátěr jakékoli barvy. Při výběru bílého interiérového nátěru je zapotřebí sledovat stupeň bělosti, krycí schopnost a vzhled povrchu (lesklý, matný, saténový). Do sortimentu bílých barev patří i omyvatelné či protiplísňové nátěry.
Bílé barvy lze kolorovat přidáním tónovacích barev. Mnohem jistější je ale použít balení, která jsou tónovaná přímo ve výrobě, nebo navštívit kolorovací centrum, kde si lze vybrat ze stovek různých odstínů. Při výběru barevného odstínu z pestré nabídky barev je dobré poznamenat si číslo zvoleného barevného tónu. Pokud bychom neměli dostatek barvy, můžeme si ji kdykoli dokoupit.

V současnosti se při malování asi nejvíce používá váleček. Ten se do barvy namáčí jen do tří čtvrtin a použije se stírací mřížka – tak se zajistí rovnoměrné rozložení barvy na jeho povrchu. (foto: isifa.com)

Přípravné práce před malováním

Před zahájením prací musí být místnost vyklizena nebo se všechny zařizovací předměty musejí přesunout doprostřed pokoje. Velmi důležité je důkladně přikrýt všechny plochy, které se nemají natírat, protože moderní barvy se vyznačují vysokou přilnavostí k podkladu. Plochy a předměty se zakrývají fóliemi, které se na okrajích podlahy přichytí malířskou páskou. Ta se používá i k oblepení menších ploch (jako jsou například vypínače, okenní rámy, lišty na podlaze a podobně). Značně se tím ušetří čas při úklidu po malování.
Nový nátěr se má nanášet na pevný, čistý a rovnoměrný podklad. Zejména u starších budov je důležité nejprve odstranit staré vrstvy nátěrů (přibližně čtyři i více) – mohly by se odlupovat. Je-li nutné upravit větší plochy, pomohou stroje, které barvy rychle a bezprašně zbrousí. Pokud je starý nátěr dostatečně pevný, ale je pouze znečištěný, stačí stěny umýt saponátem nebo mýdlovou vodou. Při odstraňování starých tapet a disperzních nátěrů usnadní práci zvlhčení stěny horkou párou. Pro tento účel slouží speciální přístroj na odstraňování tapet. Před dalšími kroky musí stěna dokonale vyschnout.
Před malováním se musejí opravit všechny otlučené rohy, různé rýhy, prohlubně či díry po hřebících a skobách. K tomu se používají vápenocementové nebo sádrové stěrky. Je však třeba počítat s tím, že vápenocementové omítky potřebují čas na vyzrání. Lidé se v této souvislosti často dopouštějí chyb – jsou netrpěliví a čerstvou omítku začnou hned malovat. V důsledku toho se mohou na stěnách objevit skvrny, které jsou viditelné zvláště u sytých odstínů barev. Proto se pro dokonalému vyhlazení povrchů stěn obvykle aplikují moderní sádrové stěrky, které lze natírat ihned po zaschnutí. Pokud se v místnosti tvoří plísně, nejprve je nutné plísně odstranit pomocí fungicidního přípravku. Ten musí určitou dobu působit, poté se plísně za vlhka ze stěny seškrábnou. V dalších krocích lze použít i fungicidní barvu.

Plochy a předměty je vhodné zakrýt fóliemi, které se na okrajích podlahy přichytí malířskou páskou. Značně se tím ušetří čas při úklidu po malování. Dokončovací práce v místech, do nichž se váleček nedostane, lze provést štětcem. (foto: isifa.com)

Nanášení nátěrů

První nátěr se provádí penetrační látkou, která pomůže zvýšit přilnavost nátěrů k podkladu, zabraňuje tvorbě jemných prasklin a snižuje spotřebu barvy. Hloubková penetrace přispívá i ke zpevnění sypčejších podkladových vrstev. Úkolem penetračního nátěru je rovněž vyrovnat nasákavost podkladu, aby se zabránilo vzniku skvrn, například v místech, která se opravovala sádrou. Po přípravě podkladu (penetrováním) je zapotřebí nechat stěny důkladně vyschnout. Samotná barva se potom nanáší malířskou štětkou, válečkem nebo stříkáním. Při domácím použití se nejvíce osvědčily válečky s teleskopickou rukojetí, díky níž se dají pohodlně vymalovat stěny a strop i bez žebříku.
Před použitím je třeba váleček na dvě až tři hodiny namočit do vody, aby zvláčněl. Mezitím lze štětcem přetřít všechny kouty a místa spojů, do nichž se váleček nedostane nebo kde by hrozilo, že zasáhneme vedlejší stěnu, která má mít jinou barvu.
Začínáme malovat vždy od stropu. Strop se doporučuje rozdělit na několik částí, které se potom postupně vyplňují. Postupujeme směrem od okna do hloubky místnosti, aby bylo ve světle vidět, zda je barva rovnoměrně nanesena a zda se jednotlivé pruhy překrývají. Pracovat musíme tak rychle, aby byla nová malba v místech spojení ještě mokrá. Váleček do barvy namáčíme vždy jen do tří čtvrtin. Rovnoměrné rozložení barvy na jeho povrchu se zajistí pohybem válečku po stírací mřížce.

Postup při malování stěn je podobný jako u stropu. Plocha se rozdělí na pásy. Váleček se nasazuje přibližně uprostřed stěny, potom se barva plynulými pohyby roztírá ve svislých pásech směrem nahoru a dolů. (foto: BAL)

Postup při malování stěn je podobný jako u stropu. Plochu rozdělíme na pásy a s natíráním začínáme u okna. Váleček nasazujeme přibližně uprostřed stěny, potom barvu plynulými pohyby roztíráme ve svislých pásech směrem nahoru a dolů. Poslední tah by měl vést vždy odshora dolů. Musíme dbát na to, aby se jednotlivé pásy na kraji překrývaly, protože homogenního vzhledu docílíme překrýváním mokrých vrstev. Na rovnoměrné nanášení jsou citlivé především sytě barevné odstíny, proto musíme použít přípravky s vysokou krycí schopností. U přechodů mezi dvěma barvami na jedné ploše nebo sousedních stěnách poslouží speciální válečky s boční plechovou plochou, čímž se zaručí ostré ohraničení plochy, a zabrání se tak nežádoucímu zabarvení vedlejší plochy. Vzhled přechodových míst, například mezi bílým stropem a barevnou stěnou, můžeme vylepšit ozdobnými polystyrenovými lištami, které na stěnu nalepíme akrylátovým tmelem.
Kromě barev, u nichž výrobce doporučuje pouze jeden nátěr, se obvykle aplikují dvě vrstvy. První – řidší nátěr zpevní podklad, druhý – hustší má vyšší krycí schopnost. Ani barva nanášená v první vrstvě nesmí být příliš řídká, aby nestékala. Správná konzistence barvy zajistí i dostatečnou krycí schopnost nátěru. Konečný nátěr se aplikuje až po důkladném zaschnutí první vrstvy. Barva musí proschnout nejen na povrchu, ale i uvnitř. Zejména při použití válečku by se mohlo stát, že se první neproschlá vrstva přilepí na váleček. Kromě klasického způsobu nanášení malby štětcem nebo válečkem existují i jiné techniky, jimiž lze dosáhnout netradičního vzhledu stěny. Typické je nanášení barvy houbou, bavlněnou látkou, dále se jedná o lazurování, roztírání, tupování či svitkové nanášení. Prostorových efektů se dosahuje použitím speciálních barev s plnivem v podobě zrn nebo vláken. Při jejich aplikaci je však lepší poradit se s odborníky.

Text: Ing. arch. Anna Palfiová
Foto: Hanák, Ikea, isifa.com, San Marco, BAL
Zdroj: Vše o rekonstrukci bytu a domu, JAGA GROUP, s.r.o.