Staré křeslo, italská komoda i Sputnik. V bratislavském bytě spolu fungují věci z různých desetiletí

Klid jako výchozí bod

Každý projekt začíná pro interiérovou designérku stejně, poznáním místa a člověka, který v něm bude žít. Teprve propojení obojího podle ní dává vzniknout interiéru, který nepůsobí jen esteticky, ale především přirozeně.

V tomto případě hrála významnou roli už samotná adresa. Byt se nachází ve Februárce, který vznikala v letech 1958 až 1962 podle návrhu kolektivu architektů Štefana Svetka, Ondreje Dukáta, Štefana Ďurkoviče, Márie Krukovské a Emila Viciana. Dodnes patří k nejzajímavějším poválečným rezidenčním celkům Bratislavy.

Byt v přízemí jednoho z domů je orientovaný do parku a právě klid okolí spolu s původní architekturou se staly výchozím bodem celého návrhu. Místo výrazných gest dostaly přednost nadčasové materiály a řešení respektující původní charakter domu.

Současný nábytek se v obývacím pokoji potkává s vintage kusy z různých desetiletí. Volnější rozmístění vybavení zároveň naplňuje záměr designérky nezaplnit nábytkem každý centimetr místnosti. Zdroj: Oto Volman

Sblížení nad společnými vzpomínkami

Stejně důležité bylo sblížit se se samotnou majitelkou. Jak vysvětluje Zuzana Haláková: „Aby vůbec mohla vzniknout jasná představa o podobě interiéru, potřebuji klienta dobře poznat. S majitelkou jsme si velmi rychle porozuměly.“

Během společných rozhovorů se ukázalo, že je spojuje podobná zkušenost s prostředím, ve kterém vyrůstaly. Právě tato společná citlivost k materiálům a atmosféře starších domů se promítla i do výsledného návrhu. Jak vzpomíná Zuzana:

„Vyprávěla mi o domě své babičky, kde byly přírodní kameny, lité terazzo, barevné keramické obklady i starožitný nábytek. Sama jsem vyrůstala v podobném prostředí bratislavského Starého Města, takže jsou mi tyto materiály velmi blízké.“

Italská mid century komoda z 50. let patřila k prvním vintage úlovkům pro tento byt. Po renovaci znovu vynikla kresba palisandrové dýhy i elegantní mosazné detaily. Zdroj: Oto Volman

Nešlo však o snahu vytvořit nostalgickou kopii minulosti. Cílem bylo přenést do nového domova především atmosféru, kterou si majitelka odnesla z dětství. Jedním z prvních požadavků byla prostorná knihovna. Vedle ní si přála dostatek volných stěn pro budoucí sbírku obrazů.

Právě střídmost se nakonec stala jedním z hlavních principů celého konceptu. „Nemám ráda interiéry, kde nábytek zaplní každý centimetr prostoru. Obrazy i jednotlivé solitéry potřebují kolem sebe místo, aby mohly skutečně vyniknout,“ dodává tvůrkyně interiéru.

Kombinace vintage a moderního nábytku

Stejnou filozofii následoval i výběr vybavení. Od začátku bylo jasné, že byt nebude vznikat podle katalogových řešení ani momentálních trendů. Přestože první návrhy pracovaly s výraznější barevností, nakonec převážily neutrální odstíny, i s ohledem na to, že majitelka do budoucna uvažuje o prodeji bytu, a designérka nechtěla, aby někdo kvůli barvě jednou vyhazoval kvalitně zpracovaný vestavěný nábytek.

Ten proto dostal nadčasový charakter, zatímco osobitost interiéru vytváří především volně stojící kusy, umění a doplňky, jejichž barevnost se v jednotlivých místnostech vrací a vzájemně propojuje.

Černá vitrína vytváří klidné pozadí pro sklo a nádobí, zatímco subtilní jídelní nábytek ponechává místnosti vzdušnost. Výraznou dominantou celé kompozice se stává lustr Sputnik z Kamenického Šenova. Zdroj: Oto Volman

Jak vysvětluje autorka interiéru, důležitější než původ nebo stáří jednotlivých prvků byl pocit, který vyvolávaly u klientky. „Chtěla byt, který by se líbil hlavně jí a odrážel její vnímání estetiky. Při výběru nábytku jsme se neřídily žádnými pravidly. Důležité bylo jediné, aby jí při pohledu na konkrétní kus opravdu poskočilo srdce.“

Vintage nábytek proto v bytě nepůsobí samoúčelně. Každý prvek byl vybírán s ohledem na místo, které mu bylo určeno, i na to, jak bude fungovat v každodenním životě. Doplňuje ho střídmý skandinávský design, který mu ponechává dostatek prostoru.

Na správný kus se vyplatí počkat

Zlomovým okamžikem celého procesu byla návštěva showroomu Lavish. Právě tam se podařilo najít první úlovky, které začaly určovat podobu celého interiéru. „Celkovou vizi nakonec určilo naše společné setkání v tomto jedinečném místě. Hned při první návštěvě jsme vybraly komodu, židle i lustr Sputnik.“

Jedním z prvních výrazných solitérů se stala zmíněná italská mid-century komoda z 50. let s palisandrovou dýhou, mosaznými detaily a černým sklem. Při renovaci dostala nové skleněné výplně a vynikla i obnovená kresba dřeva. Z Itálie následně dorazila také křesílka s výpletem, černě lakovanou dřevěnou konstrukcí a čalouněným sedákem.

Renovované křeslo od Vaněka z 30. let ukazuje, že starý nábytek nemusí v současném bytě působit nostalgicky. Potřebuje jen dostatek prostoru a vhodné sousedství moderních prvků. Zdroj: Oto Volman

Kompozici doplnilo renovované křeslo od Vaněka z 30. let a československý lustr Sputnik z Kamenického Šenova ze 70. let. Dohromady vytvářejí harmonický celek, v němž se přirozeně potkává italský i československý design napříč několika desetiletími.Výběr dalšího nábytku byl postupným procesem.

Některá místa bylo potřeba nechat prázdná, dokud se neobjevilo něco, co tam skutečně sedlo. „Může se stát, že se dlouho díváte na prázdné místo v bytě, než najdete ten správný kus. V tom ale nevidím problém. Kombinovat staré s novým je hlavně o čase,“ říká designérka.

Hledání proto probíhalo postupně a v úzké spolupráci s Vladimírou Ilavskou, zakladatelkou Studia Lavish. „Jakmile byl jasný typ nábytku, zadaly jsme jí ho i s rozměry a pak nám už jen chodily fotografie jednotlivých kusů, když byla na ‚lovu‘ vintage pokladů v Itálii. My už jsme si jen vybíraly. Ušetřilo nám to spoustu času,“ popisuje celý průběh shánění originálních solitérů Zuzana Haláková.

Nedokonalost staré stěny tu není vadou, ale součástí návrhu. V kombinaci s kamenem, mosazným svítidlem a organicky tvarovaným zrcadlem získává ložnice osobitou atmosféru. Zdroj: Oto Volman

Krása, která nepotřebuje dokonalost

Příprava projektu trvala zhruba tři měsíce, samotná realizace pak další dva. Některé původní prvky bylo při rekonstrukci vyloženě potřeba zachovat, jiné zůstaly záměrně. Omezení, která by mohla působit jako komplikace, se nakonec stala součástí charakteru bytu.

Původní radiátory například nebylo možné vyměnit, probíhalo totiž topné období a jejich výměna by znamenala odstavit od tepla celý dům. Podobně zůstala bez finální úpravy i jedna z odhalených stěn v ložnici, kde po odstranění staré omítky designérka místo nové stěrky ponechala a jen zafixovala původní oškrabaný povrch. Ne jako nedokončený detail, ale jako připomínka historie domu a vrstev, které si za desítky let svého života vytvořil.

Na otázku, který prvek má v bytě nejraději, přitom autorka projektu nedokáže vybrat jen jeden. „Nemám jedno oblíbené místo. Mám ráda celý byt.“ A možná právě v tom spočívá celá této realizace. Nezaujme jedním efektním detailem, ale tím, jak citlivě propojuje architekturu, vzpomínky, kvalitní design i každodenní život.

Galerie:

Foto: Oto Volman
Zdroj: Valentina Nízká, Lavish Studio