Omítka neslouží jen na parádu

10. 10. 2012

Aby obvodové stěny budovy dlouhodobě a bezchybně plnily svoji funkci, musejí být chráněny před vlivy vnějšího prostředí, které by mohly změnit jejich fyzikální vlastnosti a v konečném důsledku negativně ovlivnit kvalitu vnitřního prostředí. Jádrové omítky […]

Jádrové omítky

K omítání zdiva z pálené hlíny nebo pórobetonu se tradičně používají vápennocementové omítky na minerální bázi. Na zdivo se nanášejí ve více vrstvách a tvoří takzvané jádrové omítkové systémy. První vrstvu, jejíž úlohou je pevné propojení zdiva s omítkou, tvoří přednástřik. Dobrá přilnavost k podkladu se zajistí tak, že se nanese na pevný a navlhčený povrch. Při rekonstrukci se musí dbát na to, aby byly odstraněny veškeré nesoudržné a sypké části, prach a nečistoty. Pro zvýšení soudržnosti starého zdiva a homogenizování různorodých materiálů je vhodné použít i penetrační nátěr, který se vsákne hluboko do zdiva a zpevní ho. Přednástřik se aplikuje v řidší konzistenci ve vrstvě cca 0,5 cm. Jádro omítky se nanáší v jedné nebo více vrstvách o tloušťce 1,5 až 2 cm. Větší tloušťka se volí v případě, že je potřeba se vypořádat s nerovnostmi či širokými spárami ve zdivu. Každá vrstva omítky se může nanášet, až když dostatečně vyzraje a vyschne předcházející, přičemž na každý 1 mm tloušťky omítky se musí počítat s jedním dnem zrání. Přilnavost nové vrstvy zajistí jemné zdrsnění podkladu. Finální vrstvu fasády tvoří tenčí vrstva omítky (3 až 5 mm). Pro tento účel slouží buď jemná vápenná čili štuková omítka, která se obvykle hladí, nebo některá z ušlechtilých omítek, které se dají zakoupit v různých barevných odstínech a obvykle jsou strukturované stříkáním, škrabáním, rýhováním a podobně.

Penetrace podkladové vrstvy Foto: Baumit


Porucha omítky, která vznikla jako důsledek použití nekvalitního materiálu nanášeného za nepříznivého počasí. Stěrkovací vrstva se nepřichytila k izolační. foto: Cemix	Neprovázání armovací tkaniny. Opět bude potřeba stěrkovat a armovat celou stěnu včetně natažení nových omítek. foto: Cemix

Vrchní omítky

Na vrchní vrstvy omítek jsou kladeny nejvyšší nároky, protože musejí splňovat představy stavebníka po praktické i estetické stránce. Svoje trvalé místo ve stavebnictví mají ušlechtilé omítky na minerální bázi. Kromě toho, že domu propůjčují krásný vzhled, jsou odolné, trvanlivé, světlostálé, mají vysokou difuzní propustnost a vyrábějí se z ekologicky nezávadných surovin – vápna, cementu, mramorového písku, případně dalších přírodních surovin. Jejich nedostatkem je, že se poměrně rychle zanášejí prachem a šednou. V deštivém počasí, když zvlhnou, na určitou dobu ztmavnou a přitom mohou být viditelné plochy z rozdílných materiálů (například betonové průvlaky nebo různé druhy zdiva). Tento nedostatek se dá odstranit použitím egalizačního nátěru, který zajistí hydrofobnost minerální omítky.
Vedle klasických, takzvaných ušlechtilých minerálních omítek, které se prodávají jako sypké omítkové směsi, jsou v nabídce i moderní pastovité omítky na bázi akrylátové disperze, vodního skla (silikátové) nebo silikonové pryskyřice. Pro menší odběratele se prodávají v pastovité konzistenci ve vědrech, takže jsou připraveny hned k použití. Nanášejí se v tenkých vrstvách – buď na minerální jádrovou omítku, nebo na jiný, dostatečně hladký podklad, ať už přímo na zdivo z přesných zdicích tvárnic, nebo jako finální úprava zateplovacího systému.
Pokud se tenkovrstvá omítka nenanáší na jádrovou omítku, je potřeba pod ní použít výztužnou síťovinu, která povrch zpevní a homogenizuje, takže se zabrání vzniku trhlin a zmírní se riziko mechanického poškození. Aby se předešlo zbytečnému znehodnocení kvalitního průvzdušného zdiva, síťovina by se neměla lepit neprůvzdušným lepidlem, ale zatlačovat od tenké vrstvy omítky. Tak lze předejít problémům s vysokou stavební vlhkostí u renovovaných staveb nebo i při rychlém uvedení novostaveb do provozu.

Foto: Xella

Neodborně provedený boční styk mezi parapetní deskou a omítnutým zdivem jako důsledek chyby při projektovaní foto: JAGA

Přednosti pastovitých omítek

K výhodám moderních pastovitých omítek patří hlavně odolnost proti vodě, mechanickému poškození nebo znečištění. Díky dobrému poměru kvality a ceny jsou nejpoužívanější akrylátové omítky, které jsou odolné, hydrofobní a dají se velmi dobře tónovat. Dá se s nimi pracovat i při teplotách pod bodem mrazu. (Povrchové úpravy fasád je možno vykonávat v zimním období při teplotách od 1 do 15 °C, pokud se k finální úpravě použijí omítky se zimní úpravou.) Jejich nevýhodou je nízká průvzdušnost a skutečnost, že po jejich aplikování už nelze použít materiály na bázi vápna a cementu ani na silikonové či silikátové bázi.
Mezi nejkvalitnější, ale i nejdražší patří omítky na silikonsilikátové bázi, které mají nejen všechny výhody akrylátových materiálů, ale zachovávají si i vysokou úroveň průvzdušnosti. Některé druhy těchto omítek byly vyvinuty tak, aby zabraňovaly množení řas a mechu na fasádě, jiné mají díky použité nanotechnologii samočisticí efekt. Hodí se prakticky na všechny podkladní materiály s výjimkou akrylátu. Stejně jako omítky na minerální bázi mohou mít i pastovité omítky různě strukturovaný povrch.


Silikátové i silikonové omítky mohou mít rýhovanou strukturu.

Speciální omítky

Kromě omítek s primární funkcí ochrany zdiva před počasím známe i speciální druhy omítek, které toho dokážou o něco víc. Mezi ně patří především tepelněizolační a sanační omítky. Jejich společným znakem je, že se jedná o jádrové omítky, které se nanášejí ve více vrstvách. Omítací směs je přitom obohacena takovými látkami nebo materiály, které vylepšují jejich vlastnosti.
U tepelněizolačních omítek se do jádrové omítky přidává perlit nebo polystyren. Protože takovýmto způsobem lze zlepšit tepelněizolační vlastnosti stěny jen velmi mírně, používají se tyto omítky jako nouzové řešení při rekonstrukcích starších budov, které nelze zateplit tradičním způsobem, anebo u novostaveb, u nichž je zlepšení tepelnětechnických vlastností zdiva o několik procent dostačující.
Nejčastěji používaným typem speciální omítky u rekonstrukcí jsou omítky sanační. Jejich úlohou je umožňovat rychlé a permanentní odpařování vody ze zdiva a zároveň eliminovat účinky hydrofobních solí ve zdivu, které jsou odpovědné za zvýšenou hladinu vlhkosti. Jde o soli, které se do zdiva dostávají spolu se vzlínající vlhkostí ze země. Sanační omítky se obvykle nanášejí pouze do výšky cca 2 m. Zbytek budovy se zdravým zdivem, které není poškozeno solemi, se omítá běžnými typy omítek. Spodní části budov, které bývají opticky vyčleněny jako sokly, jsou obvykle chráněny materiály odolnějšími proti mechanickému poškození. Místo keramického či kamenného obkladu dobře poslouží i pevné cementové omítky nebo mozaikové omítky s obsahem drceného kamene – ať už žuly, nebo jiných odolných hornin. Tyto omítky jsou díky své barevnosti a struktuře velmi estetické.

Fasádní barvy

Jednoduchý, rychlý a účinný způsob oživení vzhledu domu je barevný nátěr na fasádě. Podobně jako omítky rozeznáváme fasádní barvy na bázi vápenné, akrylátové, silikonové a silikátové. Oblíbené jsou akrylátové barvy, které jsou nejlevnější a nabízejí širokou škálu jemných i výrazných a sytých barev. Stejně jako tenkovrstvé omítky mohou i fasádní barvy na sebe přebírat funkci ochrany před zanášením špínou či množením řas. Těmito vlastnostmi se vyznačují hlavně silikonové a silikátové barvy a také minerální hmoty. Tyto speciální barvy jsou ideální především do prostředí s vysokým zatížením, například do průmyslových oblastí nebo na severní strany budov. V lokalitách s častými, a hlavně silnými hnanými dešti se doporučují silikonové nebo disperzní materiály s nízkou nasákavostí.
Pro nátěry minerálních omítek, speciálně v historických a památkově chráněných objektech, u nichž je předepsáno použití původních materiálů a technologií, jsou stále v nabídce i vápenné barvy.
Barevným nátěrem lze úspěšně zamaskovat místa po obnově staré opadávající omítky. Aby se zaručila dobrá přilnavost barevného nátěru a předešlo se vznikům skvrn v důsledku různorodého podkladu, doporučuje se pod fasádní barvu vždy použít penetrační nátěr.