Po koupi zchátralého domu je považovali za blázny. Pět let svépomocných prací a všechno se změnilo
Martina a Petr. Nejprve je považovali tak trochu za blázny. Potom za šikovné a kreativní blázny, jak s úsměvem tvrdí. Mezitím však byla cesta z paneláku do domu a k odhalování životní pravdy.
Začátky jsou těžké
Nejprve se rozhodli, že špinavému městskému vzduchu to spočítají a začali hledat bydlení na venkově. Prochodili Českou republiku křížem-krážem, dokud se neocitli v Karlovarském kraji. Čekal tam na ně domeček, který stál uprostřed přírody, ale zároveň mu nechyběla blízká občanská vybavenost. Akorát, že potřeboval zachránit. Tak ho zachraňovali a zachránili. Trvalo jim to pět let. Zanedbaná stavba měla své kouzlo a nakonec i ona zachránila je – Martina totiž v okolí našla své biologické rodiče.
Pro více fotografií klikněte na obrázek
Vlastnoručně zvládnuté
Zatím to znělo jako pohádka, ale rekonstrukce místy spíše připomínala horor a růžové brýle majitelům moc dlouho na nose nenechala. „Věděli jsme, do čeho jdeme, ale netušili jsme, kolik dřiny a vlastně i peněz nás to bude stát, říkají upřímně. Rozhodli jsme se rekonstruovat svépomocně, abychom ušetřili, a zároveň vložili do domu něco ze svých nápadů. Odborníkům jsme svěřili pouze plyn, topení, vodu a výměnu oken. Oba máme uměleckého ducha, ale kamarádíme se i s bruskou a vrtačkou.“
Všechny cesty vedou do kuchyně
To se hodilo, protože na 120 m² užitkové plochy je čekal téměř havarijní stav předválečného domu a hromada nepořádku po předcházejících majitelích. Začali v kuchyni. Pro důvod nešli daleko. Byla totiž jediná jakž takž hned obyvatelná a měla funkční alespoň nějaké topení, takže v ní první dny všichni kempovali na matracích. Museli ji celou vyprázdnit a omítku obili až na cihlu, vyrobili linku. Výsledek stojí za to. Využili potenciál staré stavby, zvýraznili dobové rysy a všechno orientovali směrem k chalupářské rustikálnosti. Dřevo dodalo útulnost a fingovaná patina estetický šmrnc.
Pro více fotografií klikněte na obrázek
Přízemí, co se chová přirozeně
V přízemí jsou kromě kuchyně ještě další tři pokoje, chodba, WC a koupelna. Právě toaletu přesunuli do jiné části, aby zvětšili chodbu. Prosvětlili ji a opět pustili na povrch tradiční rysy, které se ukrývaly pod vrstvami předcházejících úprav.
Pro více fotografií klikněte na obrázek
Domu dominují původní přírodní materiály. Svědčí o tom stěny i podlahy. Jen kuchyň, WC a pracovna dostaly dlažbu. Dokonce i v koupelně šlapete na příjemně teplé desky, ne na studené kachličky, ačkoli obklad stěn zde zřejmě i z praktických důvodů částečně ponechali. Obložení vany se přírodním charakterem přiblížilo jejím historickým předchůdcům.
Ani ložnice nijak nepopírá, že se rekonstruující umělci rádi spolehli na dřevo, kámen a přiznanou cihlu. Po příchodu byla jednou z nejhorších místností. Dnes by to už asi nikdo neřekl.
Pro více fotografií klikněte na obrázek
Teploučko nejen v podkroví
Podkroví Martině a Petrovi až tolik vrásek na čele nenadělalo. Skrývalo sice také hory nepořádku, ale jinak bylo v celkem dobrém stavu. Původně zřejmě sloužilo jako další byt, ale nyní se stalo královstvím jejich ratolestí. Interiér dětských pokojů ladí se zbytkem domu a sálá z něho teplo domova. Kromě metaforického však potřebuje i to reální. Zateplovalo se minerální vatou, v podlahách je foukaná izolace. Přízemí se tyto práce netýkaly, protože 80 cm silné zdi s příchodem moderních zateplovacích technik nepočítaly, takže to zvládly i bez nich.
Nábytek ověřený časem
Asi je každému jasné, že „sériový“ nábytek z velkých obchodných center zde velkou šanci nedostal. Tvořivé úsilí majitelů se naopak projevilo naplno. Vyrobili, co se dalo: vestavěné postele, židle, skříně, kuchyňskou linku, poličky… Doslova a do písmene originální kousky tak získaly svou auru, kterou autoři definují takto: „Tady je všechno tak hezky křivé, že se sem nábytek na míru ani hodit nemůže. Nemuseli jsme být precizní… Nic není podle pravítka a to je právě to kouzlo. Ani v přírodě nic není rovné a přesné…“ Ne všechno však bylo třeba vyrábět. Sem tam stačilo renovátorské nadšení a staré zařízení ožilo.
Z džungle na terasu
Když to malé či velké obyvatele v domě omrzí, vyběhnou do zahrady či na terasu. Dřevěnou, jak jinak. Rodina původně toužila po velikánské zahradě, kde se pěstuje ovoce. Brzo však zjistili, že časově by takový pozemek nezvládli, takže je celkem potěšilo 89 m2 před domem a dalších 100 m2 kolem něj. Nejprve se v zahradním traktu cítili jako archeologové v džungli, dnes tam potkáte bylinky, okrasné keře i houpačku. A je neuvěřitelně rovná!
Pro více fotografií klikněte na obrázek
A co dál?
Momentálně má toto bydlení dny největších změn za sebou. Pět lidských a dva zvířecí obyvatelé zde hledají harmonii s přírodou už 5 let. Změnilo se to k nepoznání, ale stále je podle jejich slov co vylepšovat, vždy se dá něco udělat jinak. „Pokud bychom si dům nechali, určitě bychom chtěli dokončit fasádu v přírodním stylu, byla by z břečťanu a dřeva, hodila by se i nová střecha, ale ještě není nutností. Líbí se nám slaměné střechy, viděli jsme je v Německu,“ prozrazují své plány. Nad vším však visí zcela nenápadně vyslovené pokud… Proč uvažují, že stavbu, do které investovali tolik úsilí, nápadů i prostředků (pro zvědavce prozradíme, že zařízení a materiál nestály víc než 1 milión Kč), prodají? „Rádi bychom se posunuli ještě dál. Svou úlohu na tomto místě jsme splnili,“ naráží na svůj životní příběh o adopci Martina a pokračuje… máme však k tomuto místu citový vztah a byli bychom rádi, kdyby v něm někdo pokračoval…“ Nepřijde už bydlet do polorozpadlé stavby, ale do hezkého „handmade domečku, ve kterém je voda, kanalizace, plyn, topení, neopakovatelný interiér a na zahradě by měl být zakopaný poklad. Martina s Petrem ho tu našli v různých podobách.
Text: Zuzana Kubalová
Foto: Martina Sch., Petr K.
Prešli sme podobnou prestavbou,takže viem,ako sa cítia majitelia,keď sa pozrú na dielo svojich rúk,krása.