13. 01. 2013
Diskuze (0)
Sdílet

Také v architektuře často platí ono známé přísloví o kovářově kobyle, co chodí bosa. I architekti si totiž při práci na projektech pro druhé jen těžko najdou čas na vlastní bydlení. Když je ale okolnosti […]

Také v architektuře často platí ono známé přísloví o kovářově kobyle, co chodí bosa. I architekti si totiž při práci na projektech pro druhé jen těžko najdou čas na vlastní bydlení. Když je ale okolnosti donutí, pak výsledek stojí za to: autora a investora představuje tatáž osoba a dochází – jak jinak – k naprostému souladu představ a potřeb.

 

Desetipatrový dům na jednom z pražských sídlišť na první pohled vypadá jako běžný panelák, ale kupodivu jde o zděnou stavbu, zcela atypickou svojí výškou i dobou vzniku. Zatímco po celé republice nebyla v 60. letech minulého století možná jiná než panelová výstavba, tady patro po patře prý vyzdívali vězni. Něco pravdy na tom asi bude, uvnitř místností se totiž nenašel jediný pravý úhel. Zdi se vlnily nejenom ve vodorovném, ale také ve svislém směru, tihle páni zedníci zřejmě vodováhu neznali, nebo neměli. 

Přestože byty mají podobná koupelnová jádra jako paneláky, dispozičním řešením jsou na svou dobu docela avantgardní (možná je vymýšlel ve své cele architekt-disident). Kuchyň je propojená s obývacím pokojem zakončeným lodžií přes celou jeho šířku, příčku mezi ložnicemi tvoří oboustranně přístupné vestavěné skříně. Byt 3 + kk má jen kolem 60 čtverečních metrů, ale díky obytnému prostoru otevřenému do kuchyně i lodžie působil mnohem prostorněji.

Obytný prostor je otevřený ode dveří do dětského pokoje až po lodžii v obývacím pokoji. FOTO: Jaroslav Hejzlar Ve výklenku vysokých skříní je varné pracoviště, s ním sousedí blok s vestavěnou horkovzdušnou a mikrovlnnou troubou. FOTO: Jaroslav Hejzlar  

Místo chodby otevřený prostor

Zřejmě žádnému architektovi nedovolí jeho profese přistoupit k rekonstrukci svého bytu jako k pouhé výměně jádra nebo podlah. Při pohledu na půdorys začne skicovat nové varianty dispozičního řešení, zvláště když mu konstrukční systém umožní vybourat všechny příčky. Dokáže si představit, jak do bydlení vhodně začlenit každý kousek plochy, jak zrušit nevyužitelné chodby, nafouknout koupelnu a dát celému prostoru logický řád i zcela nové hodnoty.
 
Architekt Luděk Obal má svůj byt doslova vymazlený, jak říkají s úsměvem jeho kolegové ze 4A architekti. Na výkresech pro truhláře, který vyráběl veškerý úložný nábytek podle jeho návrhu, měl přesně rozplánováno, kam se budou ukládat talíře, kam koše na tříděný odpad, kam knihy, kabáty, ponožky…

Nábytek kuchyně plynule přechází v policovou stěnu v obývacím pokoji. Obývák s jídelním stolem je bohatě prosvětlený skleněnou stěnou navazující lodžie. FOTO: Jaroslav Hejzlar

Návrh nového dispozičního řešení vycházel z myšlenky využít pro vlastní bydlení celou plochu, tedy především zrušit dlouhou úzkou chodbu, která spojovala všechny místnosti, a vybudovat také novou prostornou koupelnu. Pro její polohu bylo důležité zachovat návaznost na instalační šachtu, koupelna tedy vznikla na místě původní kuchyně, kde kromě větší plochy získala také přímé denní světlo. Okno na jižní fasádě původní kuchyň příliš přehřívalo a horko při vaření nebylo příjemné, přesunutí dovnitř dispozice tedy kuchyni prospělo. Architekt však současně chtěl zachovat hlavní výhodu bytu – prosvětlenost prostoru. Do obývacího pokoje tímto oknem vstupovaly už dopolední sluneční paprsky, člověk mohl v místnosti sledovat, jak slunce putuje po obloze a v odpoledních hodinách sem zasvítí z opačné strany, z lodžie. Příčky koupelny jsou z tohoto důvodu v horní části prosklené, světlo prochází nejenom do pokoje, ale i do nové kuchyně, která s koupelnou sousedí. Okno do lodžie s dveřmi a parapetem se navíc zaměnilo za francouzské, aby světelná pohoda pokoje byla ještě výraznější. 

Vstup do bytu získal novou předsíň z prostoru mezi bytem a schodištěm, bývalá chodba se tedy mohla stát už přímou součástí otevřeného obytného prostoru. Rozšířila se o plochu původní koupelny, opticky se zvětšila ještě zrcadlovou stěnou proti vstupu. Její úložné skříně se postupně proměňují v kuchyňský nábytek, který pak volně přechází do otevřené policové stěny v obývacím pokoji.

Do maličké ložnice se kromě dvojlůžka vejde i knihovna přes celou stěnu, jako úložný se využívá i prostor pod postelí. FOTO: Jaroslav Hejzlar

Nábytek současně se stavbou 

První fází rekonstrukce byly hrubé stavební úpravy, například srovnat obrovské nerovnosti všech velkých ploch. Stěny a stropy se překrývaly sádrokartonem, podlaha se před položením dubových parket musela vyrovnat lehkou betonovou stěrkou. Velkým stavebním oříškem bylo ukrytí stoupaček topení nebo příprava cesty pro odtah digestoře. Tady pomohla znalost konstrukce: betonové stropní panely s podélnými dutinami umožnily protáhnout rouru odtahu až na fasádu, v dutinách se ohýbaly stoupačky, aby se o kus dál mohly zasekat do zdí.

Světlou výšku místností trochu snížilo sádrokartonové obložení, ale prostory opticky zvedly nové dveře, vysoké až ke stropům. Nové sádrokartonové příčky navrhl architekt Luděk Obal v souladu s návrhem úložného nábytku a přesně na míru všem funkcím – každý kousek plochy je plně využitý. Například velikost ložnice je daná rozměrem dvojlůžka a potřebným průchodem k posteli, stěna u okna je obložená šatními skříněmi, stěna za postelí zase policemi na knihy. Také prostor pod postelí je řešený jako úložný – velká zásuvka pod jedním lůžkem se vysouvá v ložnici, dvířka do zbývající části se otevírají z chodby, takže pod postel se vejdou i dlouhé předměty, jako jsou lyže. V koupelně jsou zase skříňky na toaletní potřeby přímo zabudované ve stěnách, aby nepřekážely a pohledově místnost nezmenšovaly. Koupelna přímo navazuje na ložnici, ale ve skříních ložnice je pamatováno na „kapsu“, ze které se budou vysouvat díly skládací látkové zástěny pro zachování intimity ložnice v případě návštěvy.

Přestože celý byt je vlastně soustavou úložných skříní a skříněk, prostor zůstal otevřený a pocitově velkorysý díky promyšleně srovnaným plochám vestavěného nábytku, jeho tvarové a barevné jednotnosti. Stěny a nábytek se doplňují tak, že výsledkem je čistý tvar obytných místností, nábytek nevyčnívá do prostoru, jeho bílá barva navíc působí jako součást stěn. Takový soulad nastává pouze v případech, kdy se zařízení interiéru neřeší až následně po rekonstrukci, ale předem, už v rámci stavebního řešení přestavby.

Nová koupelna je obložená keramickou mozaikou, podlahová krytina z korkového linolea je ve stejné barvě. FOTO: Jaroslav Hejzlar Skříňky na toaletní potřeby jsou zabudovány do sádrokartonové příčky, aby v prostoru nepřekážely.
FOTO: Jaroslav Hejzlar

 

Ing. arch. Luděk Obal (*1972)
Vystudoval v roce 1998 Fakultu architektury na Technické univerzitě v Liberci, pracuje v ateliéru 4A architekti v Praze. Mezi realizace, na kterých pracoval se svými kolegy, patří například rekonstrukce a dostavba dvou podkrovních bytů v Praze 6, rekonstrukce a dostavba obytného domu pro MOČR v Karlových Varech, polyfunkční dům Běžecká, Praha 6, rekonstrukce panelových bytů v Praze, polyfunkční dům Residence Sacre Coeur, Praha 5.

TEXT: Věra Konečná
FOTO: Jaroslav Hejzlar
Odpovědný redaktor: Matej Šišolák
Zdroj: časopis HOME, JAGA MEDIA, s.r.o.

Kategorie: Panelákové kuchyně Rekonstrukce bytu Rekonstrukce panelového bytu
Tagy: byt interier panelak rekonstrukce
Sdílejte článek

Diskuze