Malý domek na jižní Moravě vás ohromí prostorným interiérem. Překvapení však ukrývá mnohem více!

Když kráčíte dolů strmou bukovanskou ulicí, maličkého domku se sedlovou střechou si nemůžete nevšimnout. I když tvarem se ze stylu tradiční vesnické zástavby nevymyká, jeho neobvyklá dřevěná fasáda zaujme na první pohled.

„Navrhujeme moderní stavby, ale nijak se nevymezujeme vůči okolí. Chceme, aby bylo na první pohled jasné, že jde o dům postavený v 21. století, a zároveň aby zapadl do historického prostředí. To je asi to nejdůležitější,“ říká architekt Václav Navrátil z brněnského ateliéru SENAA.

V okně hlavní ložnice si můžete jen tak posedět, číst, vypít si kávičku… Vysunutím velké zasklené plochy se zintenzivnil kontakt mezi interiérem a exteriérem, zároveň se tím místnost opticky výrazně zvětšila. Zdroj: Miro Pochyba

Vraťme se však na začátek příběhu. Lukáš a Marcela dlouho přemýšleli, jak využijí velkou zahradu u svého domu. Až pandemie jim však dala dostatek času na to, aby vše pořádně promysleli a dotáhli po realizaci. Tak jako pro mnohé, i pro ně se totiž tehdy „zastavil svět“ – Lukáš, který má truhlářskou firmu, nemohl zrealizovat dohodnuté zakázky a Marcela zůstala z práce doma.

Z různých nápadů nakonec vykrystalizoval praktický malý dům. „Chtěli jsme ze zahrady vyčlenit menší pozemek a postavit na něm bezbariérový domek, abychom v něm mohli časem opatrovat rodiče. Ale než ten čas přijde, plánovali jsme ho pronajímat. V Bukovanech se totiž rozvíjí turismus a o kvalitní ubytování je tu zájem,“ vysvětlují manželé. „Malý domek, ve kterém mohou pohodlně žít dva lidé, je zároveň přiměřený k pronájmu pro čtyři hosty. To bylo přesně to, co bychom zvládli jednak zrealizovat, jednak udržovat a provozovat při práci,“ doplňuje Marcela.

Navzdory nevelké obytné ploše nemá člověk uvnitř stísněný pocit. Na vzdušnosti interiéru se podílejí jednak velké zasklené plochy, díky kterým je v domě hodně denního světla a kontakt s exteriérem je skutečně intenzivní, jednak koncepce prostoru, který je sice rozdělený, ale neoddělený. Zdroj: Miro Pochyba

Oslovili tedy architekta Václava Navrátila, se kterým se Marcela zná už od dětství. „Věděli jsme, že má k tomuto kraji blízko a v okolí už zrealizoval stavby na komplikovaných pozemcích, takže by se zřejmě dokázal popasovat i se svažitým terénem v naší zahradě.“

Při zmínce o komplikovaném pozemku se však architekt jen usměje. „Jde o úhel pohledu. Není třeba hledat problémy, ale zajímavá řešení. I stavba ve svahu má své výhody – například krásný výhled, který je i v tomto případě významnou přidanou hodnotou domu.“

Kuchyňská linka je zároveň dělicí stěnou, do které se zasouvají posuvné dveře podobně jako v případě příčky oddělující hlavní ložnici od obýváku. Z opačné strany obsahuje tento dělicí prvek úložné prostory v předsíni. Zdroj: Miro Pochyba

Architekt jim tedy zpracoval studii minimalistického domu, ve kterém nejsou žádné zbytečné prostory ani konstrukce. O zbytek se potom postarali Lukáš s Marcelou. „Výhodou bylo, že Lukáš má truhlářskou firmu, takže všechny věci uměl dotáhnout do detailu i pěkně zrealizovat, což je též důležité,“ upozorňuje architekt.

V interiéru přitom manželé vytvořili perfektní tandem. „Dokážeme nábytek vyrobit i navrhnout konkrétní detaily a řešení na míru, ale nemám takový cit pro interiéry jako Marcelka,“ vysvětluje Lukáš. „Ona ladila barvy, vybírala zařízení a vytvořila zde útulný prostor,“ říká. „Snažila jsem se, aby se u nás lidé cítili jako doma. To byl můj hlavní cíl,“ doplňuje jeho manželka, pro kterou byly interiéry odmalička srdcovou záležitostí.

Navrhnout uprostřed interiéru krátkou příčku s efektním obkladem, do které se zasouvají dvoje posuvné dveře a je na ní zavěšený televizor, je jedna věc, vymyslet její konstrukci zas druhá. Vyřešení těchto technických „detailů“ tak, aby se například dalo pohodlně dostat k rozvodům za televizorem, bylo úkolem Lukáše. Zdroj: Miro Pochyba

S nápady, které dodaly interiéru potřebný šmrnc, přicházela Marcela postupně. „Tak mi plynuly myšlenky. Například když jsem viděla fasádu, napadlo mě, že bychom něco podobného mohli udělat i na stěně s televizorem v obýváku. Nebo jak jsem chodila po stavbě, říkala jsem si, že by bylo pěkné vytáhnout okno více ven, aby se v něm dalo sedět. A co bylo hlavní – Lukáš byl na této stavbě ochotný plnit všechna moje přání,“ směje se.

„Byla to teprve jen hrubá stavba, tak to bylo možné,“ vysvětluje pragmatický Lukáš. „Dali jsme na míru vyrobit železnou konstrukci, pomocí které se okno vysunulo, obložili jsme ji OSB deskami a zateplili, zevnitř jsme vložili dřevěný obklad a zvenku udělali fasádu.“

Velké okno s výhledem do ovocného sadu, které zatraktivnilo interiér ložnice, předsunuli před fasádu pomocí na míru vyrobené ocelové konstrukce. Pod opláštěním z OSB desek je tepelná izolace (minerální vlna), venkovní povrchovou úpravu tvoří fasádní omítka, vnitřní dřevěný obklad. Zdroj: Miro Pochyba

Celou stavbu tedy organizoval Lukáš. Bylo to celkem přirozené, protože náplní jeho práce je i plánování, organizace a navrhování technických detailů. „I v mé práci je důležité plánovat vše tak, aby jednotlivé práce a procesy na sebe správně navazovaly. Přesně to byla moje starost i při stavbě domu,“ říká. „Lukáš je v tom velmi dobrý,“ uznává Marcela. „I na naší stavbě šlo všechno jako po másle. Trvala přesně rok – od kopnutí do země až po zavěšení obrázků na stěny,“ konstatuje na závěr.

Text: Erika Kuhnová
Foto: Miro Pochyba
Zdroj: časopis Home