Prastarý vinářsky dům

Dvousetletý, možná třísetletý vinařský dům ze smíšeného zdiva a se smíšenými po-city ze vzpomínek na pohnuté osudy svých dávných obyvatel má několik let nové osadníky, kteří si svůj domov rozmazlují, krášlí, tvoří v něm lákavá výtvarná díla a dílka plná pohody… 

Kdo měl šťastný sen a vznášel se v něm nad krajinou a nad městem, tomu se možná zjevil obraz městečka usazeného v ohybu pahorkatin s vůní vinohradů, pavučinou uliček táhnoucích se od starobylého náměstí. Musí být krásný takový po-hled z nebes na „nudle“ vinařských usedlostí se dvory, které pozvolna přecházejí do zahrad, na stromy rozvětvené nad sedlovými střechami a na ovocné zahrady, nebo spíše zahrádky, vtěsnané mezi jednotlivé stavby. Ty se ke zvědavcům spěchajícím ulicí obracejí skromným průčelím. Dvě okénka a velká dřevěná brána. Za ní se cosi děje; štěkají tam psi, kočky se lenivě převalují na zápraží, keříky růží a přísavníku srostly se starými zdmi, cinkají hrnce v kuchyni, někde je slyšet pilu, jen štětec na malířském plátně potichu klouže, jemně se dotýká, odskočí a opět se vrátí k rozmalovanému obrazu.

Tady se olejovými barvami kouzlí obrysy hebkých kočičích bytostí s okatými tvářemi, které noblesně shlížejí z rámů na obyvatele starosvětské domácnosti. Rozvěšené po stěnách, opřené o starožitné skříně či truhlu nebo romantické čelo postele vyrůstají na obrazech Dany Polákové stromy poznání, radosti a lásky k životu. Ještě donedávna v zadním pokoji malovala své dekorativní obrazy a rozvětvené stromy i mladší z rodu Polákových Zuzana, jíž matka s laskavým humorem častuje mnoha přezdívkami.

Dcera jí nezůstane nic dlužná a pěkně nám povykládá, jak maminka maluje ve své ložnici a že oni televizi nepotřebují, ba co víc, ani obývací pokoj! Vždyť kuchyň je u nich vskutku srdcem domu, tak jak tomu bývalo kdysi zvykem. Kdo se zastaví, stejně skončí u nich za stolem se sklenicí a něčím k zakousnutí. Od stolu se už po-tom nikomu nechce. Zuzana si zařídila vlastní ateliér. Má podnájem v menším bytě v poschodí středověkého domu, nedaleko galerie v centru, kde se vystavují a prodávají výsledky rodinného výtvarného snažení. Dům rodičů je však pro ni a její sestru stále otevřený, a tak nás také v den naší návštěvy provázela místnostmi, seznámila s detaily změn posledních úprav.

O historii domu a jeho příbězích zase povykládal Jirka Vyhnálek – otec, keramik, domácí stavební mistr a pro rodinu Umělec. Chvíli nám trvalo zjistit, kdo je kdo, a když jsme si mysleli, že nás už nic nemůže překvapit, vešel do kuchyně Jano, zve-dl ocas, zazíval a vyskočil na židli. Podíval se na Maketu, která už pózovala fotogra-fovi na všech čtyřech tlapkách, vsedě, vleže, a potom se se slabým štěknutím prošla po nové dřevěné podlaze v průchozím pokoji. Tady má maminka postel, kterou jí ukuli mistři kováři, červený noční stolek z blešáku, přemalované a potom patinované skříně po předcích, po známých, ale i neznámých. Starožitný nábytek k nim přichází jakoby sám od sebe.

Umělec a přestavba
„Celý dvůr s obytnými domy vlastnili čtyři rodinně spříznění majitelé. Když poslední majitelka této části dvoru odešla, dům několik let pustl. Nejvíce tím utrpěla střecha a krov. Nemovitost jsme kupovali v době, kdy naše část už byla vyňata z památkové ochrany. Neměli jsme záměr změnit dispozici domu a ani jsme nechtěli provádět ra-dikální stavební úpravy. Práce, která nás čekala, souvisela s rekonstrukcí oslabe-ných zdí, výměnou rozpadlé cihlové dlažby, kompletní výměnou prohnilého krovu a zobytněním těch částí domu, které dávní majitelé používali jako sklepy, komory, sklad… Zdi našeho domu vyschly za krátkou dobu od chvíle, kdy jsme odkopali ze-minu kolem obvodových zdí a do výkopu nasypali kameny. Ty se tady nasbíraly ze dvora a z předělávek. Cokoliv tady děláte s půdou, vždycky z ní dostanete i hro-madu kamení, která se nám hodila,“ vypočítává Jirka práce, které byly jen začátkem série oprav na jejich novém obydlí. Rodina tu bydlí už čtrnáct let, ale stále je co vy-lepšovat. Věděli však, do čeho z paneláku jdou, a nelitují.

Dům má atmosféru zašlých časů, příjemné světlo, je jim místem inspirace a klidu. Vzácností jejich domova jsou klenbové stropy, které se zachovaly v Umělcově pokoji. Ten byl předtím komorou nad vinným sklípkem, a tak je dosud o dva schody výše než podlaha v ostatních částech domu. Jestliže chtěli mít z komory pokoj, museli nejen izolovat podlahu, ale vytvořit také nový okenní otvor. Okno z vnější strany hlídá zeleň a růže, jimž se daří na jižní stěně. „Koupelna tkay není taková, jak ji měli ti před námi. Tehdy byla menší, bez zástěny, za kterou máme WC. Místnost jsme mohli zvětšit díky objevu během rekonstrukce – v sousedství koupelničky byl tajný sklad na potraviny. Dalo se do něj dostat jen žebříkem, odstranit desky – a už byli domácí ve skrýši. Skrýš už nemáme, ale po zbourání příčky nám velikost koupelny zcela stačí,“ vzpomíná na objev Umělec, zatímco si prohlížíme slepá okna-poličky v jejích zdech. „Když jsme naposledy museli vyměnit podlahu v prostředním pokoji, našli jsme ve čtyřiceticentimetrové hloubce silné původní kamenné základy. Podle umístění jsme zjistili, že dům před více než stoletím byl užší o koupelnu, zadní část kuchyně a pokojů. Všude byly klenby na tentýž rozpon jako v mém vyvýšeném klenbovém pokoji.“

Barevné inspirace
„Stěny, obrazy, byty, domy – vše má mít svou barevnost. Tu určuje intenzita světla, blízkost jiných předmětů a povaha lidí. Jde-li o objednávku obrazu nebo malované-ho nábytku, musím se krotit, ačkoliv sama mám ráda syté barvy. Maminka má v oblibě jemnější barvy. Můžete to vidět i na jejích obrazech a taky na výběru barev v našem domě. Na odstínu zadního pokoje jsme se dohodli. Je nejsvětlejší, takže modrá barva mohla být intenzivnější než barevnost v jiných místnostech,“ vysvětluje Zuzana. Kuchyň je sama o sobě tmavší, zařízená množstvím starších kusů nábytku, který tu mají rádi. Na poličkách, jež tvoří konstrukce z původních dřevěných trámů ze starého krovu, se seřadily do kompozic (které by jim i provensálský venkov mohl závidět) dózičky, kořenky, hrnky, mlýnky, květiny…

Čelní stěnu nad vyzděnou kuchyňskou linkou zdobí dvojice obloukových rámů. S jistotou se do nich zarámovaly poličky na sklenice a talíře. Jakpak by ne, když konstrukci drží ocelí vyztužené betonové konzoly, z nichž vyrůstají lomené oblouky vyzděné z cihel. Všechnu tu hmotu zařízení kuchyně odlehčila rodina výtvarníků étericky modrým nátěrem stěn. Kromě koupelnových dali všem dveřím a zárubním v domě pokoj. Žádné výměny za nové, jen jim dopřáli nový nátěr. Naopak – většině skříní se v jejich interiéru daří po barevné koupeli a mistrovském patinování. Lidé i zvířata se tu cítí dobře, návštěvy od nich neprchají, některé se tu i zapomenou. Dobře jim je, když bydlí s věcmi, které pamatují minulé časy. Tvořiví domácí však každou chvíli nezapomenou něco přidat, jiné ubrat, domalovat, patinovat, dekorovat a někdy i přizdít.

TEXT: Marína Ungerová
FOTO: Dano Veselský
ZDROJ: HOME