V loftu jako na pavlači

Moderní interiéry často nebudují svoji existenci na vřelých mezilidských vztazích. Jejich majitelé se mnohdy cítí natolik cool, že nepotřebují vlastní suverenitu stvrdit kontaktem s okolím. Dnes sice bydlíme trendově otevřeně, ale tuto otevřenost si paradoxně necháváme tak trochu pro sebe. My jsme však navštívili loft, jeden z totemů současné architektury, který je zcela jiný. Otevřenosti zde nekladou meze obvodové zdi, naopak si vykročila i na návštěvu k sousedům.
Reklama

Čím honosnější bydlení, tím méně rozvíjené a opěvované sousedské vztahy. To však rozhodně neplatí o cíli naší dnešní návštěvy. Slibovali nám prostředí dosud funkční tiskárny na Smíchově, jejíž poslední dvě patra byla věrně loftovým způsobem upravena na jednotlivé ateliéry. To, že se jedná o skutečně zdařilou rekonstrukci, dokládá mimo jiné i fakt, že komise architektonické soutěže Best International Redevelopment (Single Unit) přiřkla v roce 2008 Ateliérům Spektrum první místo. Také zvučná jména na zvoncích dávají tušit, že se každou chvíli ocitneme v té nejlepší společnosti.

Dveře nám přichází otevřít sympatická (a jak záhy zjistíme, i příjemně upovídaná) paní domácí. V pozadí jí sekunduje potomek kočičího rodu britského plemene – devítiměsíční kocour Edward Royal (paničkou familiérně zvaný Edísek). „Z toho si nic nedělejte, že vás nevítá, on návštěvy moc nemusí,“ dozvídáme se ještě mezi futry. S elegancí a nehybností bájné sfingy nás Eda sleduje při zouvání bot a opravdu nic nenasvědčuje tomu, že by měl chuť se s námi kamarádit. Sedí na svém kočičím trůnu, který má uzpůsobený tak, aby měl přehled nejen o dění uvnitř, ale také si mohl užívat výhledu ven, pokud mu to ovšem vytažená roleta dovolí.

Na každém šprochu pravdy trochu
Dříve než máme možnost důkladně si prohlédnout celý stopadesátimetrový ateliér, v deseti minutách se v podstatě dozvídáme, kdo je kdo. Ačkoliv se se sousedy osobně neznáme, může naše fantazie začít pracovat naplno. Sice se nám trochu plete ten, který vlastní obchod se značkovým oblečením, s oním, jehož hyperaktivní jack russell odekoroval majitelčiny bílé šaty vlastnoťapkovým autogramem, ale všechny tyto detailní historky vlastně vypovídají o nadstandardních sousedských vztazích. „Jen co jsme se nastěhovali, už za dveřmi zvonili kluci z pětky, a dřív než jsem se stačila vzpamatovat, měla jsem je v obýváku na prohlídce. Hned komentovali, jaké je to u nich, co se jim v našem bytě líbí, a už mě vedli dolů, aby se pochlubili tím svým,“ směje se majitelka nezvyklému seznámení se sousedy z pátého patra. „Fungujeme tady jako jedna velká rodina. Zveme se vzájemně na večírky a drbeme o tom, co je kde nového, co se kde děje. Nic tady sice neutajíte, ale zase se vám dostane pomoci, když jde opravdu do tuhého, a to se v dnešní době jen tak nevidí.“

Kdo by byl řekl, že moderní loft a ateliérové bydlení jdou velmi dobře dohromady se společenskou povahou staré dobré pavlače? V tomto objektu rozhodně ano! Vždyť když se ptám, co se majitelce líbí na novém způsobu bydlení nejvíce, nedočkám se odpovědi v podobě „tahle lampa“ nebo „tato podlaha“. Materiální záležitosti nejsou na přetřesu, ačkoliv by majitelka mohla pyšně říci „Tohle se mi opravdu povedlo“, neboť celý interiér nevznikal v hlavě designéra či architekta, ale jeho původcem je právě ona sama. Ona však bez rozmyslu říká: „Nejvíce jsem nadšená z atmosféry, která v domě panuje. Ze sousedů se stali přátelé, díky kterým se zde cítím opravdu jako doma a člověk si tu vlastně nikdy nepřipadá sám.“

Vzdušně a volně
Oceněnou charakteristikou je však určitě i vzdušnost a otevřenost dispozice, která přináší opravdový pocit volnosti. Pozitivní dopad to má i na mladého pána Edu, který se najednou začíná chovat také jaksi uvolněně a začíná si navzdory své uzavřené povaze všímat dokonce i naší maličkosti.

K dojmu velkolepého prostoru přispívají velká nedělená okna, jež nám hned připomenou, že se nacházíme v bývalých továrních prostorech. Loft se ke svému původu hlásí i přiznaným překladem, takzvaným „íčkem“, který rámuje okno u schodiště. Paní domácí dodává: „Okna nejdou otevírat, v tak velké ploše by to bylo i celkem riskantní. Dvakrát do roka nám je jezdí čistit horolezci – to je samozřejmě něco pro maminku. Když přijede v období těsně před jejich nájezdem, nemůže se vydržet na okna dívat, nejraději by je sama ihned vyčistila a prosí mě, ať raději zatáhnu rolety. U mé oblíbené stěny nad schodištěm, která je jakoby potrhaná, se zas zajímala o to, kdy už bude konečně hotová, a lamentovala nad úrovní dnešních řemeslníků. Přitom to stálo i určité úsilí, aby stěna vypadla přesně takhle. Nakonec nám pomohlo obyčejné lepidlo,“ komentuje majitelka obvyklý střet generací.

Potřeba větrání je uspokojena vzduchotechnikou a designovou řadou klimatizací od společnosti LG, jejichž zázemí je umístěno v technické místnosti vedle kuchyňského koutu. O pravidelnou inspekci se stará také Eda, který sem chodí na svoji kočičí toaletu. Soudě podle spokojeného pohledu paní domácí i kocoura domácího je vše v nejlepším pořádku. „Rádi větráme také střešními okny, která vedou na terasu. Tím, že máme interiér otevřený, ale zároveň i členěný, provětráme jednoduše celý ateliér bez obzvlášť silného průvanu. Musíme jen dávat pozor na Edíska – chůzi po terase zatím raději trénujeme s novými kšírkami,“ uzavírá majitelka případnou polemiku nad devíti kočičími životy.

Během krátkého nádechu mezi další větou máme příležitost rychle položit jednu otázku. Zajímá nás, jak jde dohromady otevřený způsob bydlení a snaha nalézt doma kousek soukromí. „Samozřejmě že život ve dvou lidech je jednodušší. Do budoucna plánujeme rodinu a nevidím v tom také žádný problém. Manžel se rád dívá na televizi v obýváku a vůbec mě neruší při práci u počítače. Pracovní koutek máme sice umístěný o úroveň výš, ale nejsou mezi námi žádné dveře. Vlastně si vůbec nevadíme, ani když je situace obrácená. S kamarádkami sedáváme dole u vína a manžel v klidu pracuje nahoře.“

Jedinými místnostmi, ve kterých otevřenost nepropukla naplno, jsou ložnice a koupelny v přízemí a v patře. „Oba jsme cítili, že ložnici musíme mít uzavíratelnou. Manžel by již tolik otevřenosti nesnesl. Chtěla jsem ale, aby ložnice vyjadřovala i určitou sounáležitost s tím, co se odehrává za jejími zdmi, proto je jedna její stěna z průhledného skla.“

Pro kuchyň do Brna a pro podlahu ke Slovinci
Dobrá hospodyňka i pro pírko přes plot skočí. Tahle emancipovaná žena se drží hesla „musíme si pomáhat“, a tak neváhala a do rekonstrukce zapojila i své známé. Pro kuchyňskou linku si zajela do Brna do Miele Center Symerský, podlahu jí zařídil slovinský kamarád Igor Brezovar a o garderobu se jí při tom všem stará již zmiňovaný soused z pětky – přítel z dob dřívějších, Milan Kolárik z Pepe Jeans… Výsledek je jemný, decentní a elegantní (což platí nejen o stylingu loftu, ale i o sladěné vizáži naší hostitelky).

Jakmile se skončilo s hrubými pracemi, bylo na řadě zařizování interiéru. „Rozhodila jsem sítě po svých známých. Jeden z nich, vášnivý golfista Petr Žák, mi doporučil pana Symerského, majitele kuchyňského studia Miele. Řekl mi ale, že za ním musím do Brna. Možná se to někomu může zdát zvláštní, když Miele sídlí také v Praze, ale já jsem sedla do auta a nadšeně se posunovala směrem k Brnu. Nakonec se potvrdilo, že nebylo lepší volby. Odměnou za cestu mi byl naprosto dokonalý servis a pokaždé jsem odjížděla s pocitem, že si zde opravdu váží klienta. Ve světě je překonávání vzdálenosti dvou set kilometrů celkem běžné, je to i určitý způsob životního stylu. I k zubaři jezdím do Bratislavy,“ popisuje domácí paní pro někoho možná lapálii, pro ni celkem běžnou situaci.

Kuchyň se zařizovala sice v jednoduchém, ale velmi funkčním stylu. „Nejdříve se všichni divili, proč chci skříňky až do stropu, když jsem tak malá. Mám ale ráda všechno pěkně uklizené a to není možné, pokud chybí úložné prostory. V dnešních dispozicích se na ně často zapomíná. Věděla jsem, že se budou hodit, a pro ty nejvyšší zásuvky mám v záloze schůdky,“ tváří se spokojeně malá velká žena.

Ačkoliv díky naší návštěvě voní v kuchyni čerstvé croissanty, v této domácnosti se jinak příliš nevaří: „Zaměřili jsme se spíš na určité vychytávky, jako je například dobrá kávička z vestavěného kávovaru a šikovná prostorná lednice, do níž se vejdou všechny dobré pochutiny – i ty tekuté.“ Kávu a sladké pečivo jsme již ochutnali, na řadě jsou „tekuté“ dobroty z chladničky amerického typu. Klíčky od auta si najednou přehazujeme jak horkou bramboru, nakonec se najde jeden nešťastník, který se jich nepříliš nadšeně chopí. Zbylí dva dostanou za odměnu míchaný alkoholický nápoj.

Společně se díváme na příjemné zátiší schodů, polstrované lenošky a technické „poleptané“ zdi, z jejíhož jednoho konce na nás vykukuje přiznaný překlad jako taková pěkná loftová hříčka. „Mám moc ráda dřevo. Chtěla jsem mít dřevěné i schody, a aby prostor stále působil lehkým dojmem, nechtěla jsem pohled na ně rušit zábradlím.“ Pod dřevěným obložením schodů se skrývá kovová zapuštěná konstrukce. „Schodiště je dostatečně široké na to, aby nikomu nedělalo problém, že je bez zábradlí. Samozřejmě že se najde pár případů, kdy návštěvníky raději jistíme – odvíjí se to od míry zkonzumovaného alkoholu,“ upřesňuje hostitelka a současně symbolicky nalévá další rundu.

Hold přírodním materiálům vzdává také podlaha, teak s přiznanou spárou ze studia IBC Parkety, kterou pomohl dodat letitý slovinský kamarád a majitel obchodu v jedné osobě. Naše hostitelka-cestovatelka ji tentokrát překvapivě zakoupila v místě bydliště. Kosmopolitní povahu interiéru stvrzují svítidla značky Artemide a Flamant, zelená skleněná stěna sprchového koutu dovezená z Itálie a samozřejmě i kolem se procházející britský čtyřnohý šlechtic.

S Elvisem ve vaně a s větrem ve vlasech
Chůzi po schodišti zvládáme naštěstí bez jištění a zjišťujeme, že zaujetí pro úložné prostory se projevuje i v ložnici, se kterou sousedí prostorná šatna: „Když jde o ukládání oděvů, raději trochu odkrojím z půdorysu ložnice. Nemá smysl spát v obrovské místnosti a přitom nemít kam dát všechny své ´skvosty´ a kousky.“
Touha po retro stylu je ukojena ve vedlejší koupelně. Místnosti dominuje volně stojící vana značky Roca na stříbrných nožkách, kterou dozdobily baterie LOFT. Zaručeno je koupání ve hvězdné společnosti – z černobílých fotografií především ze třicátých let dohlíží na správnou hygienu například Elvis Presley nebo Brigitte Bardot. Majitelka dodává: „Koupelna v patře má spíše ženský charakter, což byl vždy můj sen. Manžel raději využívá koupelnu v přízemí – má tam k dispozici sprchu, což mu mnohem více vyhovuje. Retro koupelnu mám vlastně jen pro sebe. V blízké době chci vyměnit zrcadlo. To nynější se se mnou už asi dvakrát stěhovalo, ale tady mi moc nesedí. Vana v prostoru je sice efektní i velmi pohodlná, ale znovu bych si ji už asi nepořídila. Člověk se něco nacáká a ke kosmetickým přípravkům je od ní přece jen trochu daleko.“

Za dveřmi ložnice a koupelny opět číhá volné prostranství. Dojem vzdušnosti není ani zde násilně rušen masivní konstrukcí, o bezpečnost se zde totiž stará skleněné zábradlí. Pracovní kout je oddělen od společenské zóny otevřenou knihovnou (design Aziz Sariyer), skrz kterou Eda pravidelně probíhá ke svému oblíbenému stanovišti u okna. Hostitelka nás upozorňuje, že se právě ocitáme v prostoru, který je připraven změnit se v případě potřeby na dětský pokoj. „Pak už bychom zde nějaké příčky namontovat museli,“ usmívá se.

Točité schodiště, jež je nedílným designovým doplňkem interiéru, nás vybízí k tomu, abychom okusili další lákadlo – terasu s úžasným výhledem na Podolí a Pražský hrad. Počasí nám navzdory zimnímu období přeje, a tak těm, kterým to bujná kštice dovolí, se vítr proběhne po vlasech. Terasa je zalitá slunečními paprsky, takže si i ve dvanáctistupňové teplotě umíme představit, jak zde asi chutná léto.

Okouzleni a inspirováni se chystáme k odchodu. Na cestu dostáváme zbytek croissantů – ze Smíchova do Hostivaře je prý dlouhá cesta… S radostí, že je zase o čem psát, usedáme do auta. A jaká že vlastně byla ta dnešní návštěva? Přece otevřená na všech frontách! Otevřený půdorys střídala otevřená atmosféra a otevřené výpovědi, které nám otevřely mnohem více, než jen téma otevřeného bydlení, nad nímž jsme se zde původně sešli…

TEXT: Zuzana Hošková
FOTO: Dano Veselský
ZDROJ: HOME

 

Reklama
Reklama

Komentovat