Byt plný barev

Reklama

To si vždy oba přáli – těšit se domů. Na své a ve svém. Ve starém domě po novém a na dobrém místě bez okázalosti. S obrazy od oblíbených malířů, s dostatkem prostoru na vlastní soukromí, se způsobem bydlení, při němž by se všichni jakoby bezděčně setkávali.

Manželé, zaujatí termíny a neodkladnou prací, si střídavě našli chvilku, aby nám pověděli to své o jejich bytě. Při mluvení jsme si občas zkřížili cestu s fotografem, jindy s hračkami, občas jsme si sáhli na knihy, zastavili se u obrazu. Nebylo to povídání jedním dechem, avšak útroby jejich bytu – ty jako by vznikly jedním tahem. Tomu, co v interiéru na první pohled působí tak samozřejmě, předcházelo několik setkání s architektem, množství vyřizování a hlavně cit domácích pro prostor.

Jedno s druhým
Jedno s druhým by mělo vytvořit logiku prostoru. Ano, jak jedno souvisí s druhým a jak to má člověk od začátku promyšleno, jak plyne den, jak přechází rodina od jedné činnosti k druhé, jak si každý z nich potřebuje hned ode dveří vyřešit ty nejběžnější potřeby, aniž by mu cokoli překáželo. Když k původnímu bytu přidávali podlaží, i místnosti v prvním patře dostávaly postupně nové úkoly – dokud nebyli domácí spokojeni s každým kouskem svého domova. Nyní vstupní hala nabízí dostatek prostoru nejen u vstupu, ale i při přechodu mezi kuchyní a ostatními místnostmi. Hned proti vchodu se původní pracovna změnila v šatník – přípravnu s množstvím místa na odložení oblečení. Poličky a věšáky se skrývají za zrcadly posuvných dveří. Ty zaplňují všechny stěny; velkoryse uhnuly jen oknu. Jak by ne, když do pokoje vpouští denní světlo, které se znásobuje v zrcadlovém sále – pardon, v šatníku. Zkrátka sen každé ženušky. Tento neocenitelný nápad měl jen jednu chybičku krásy – nábytek pracovny patřil právě do této místnosti. Po radikálním rozhodnutí se posunul o dveře dál.

Lepší společnost
Chvíli trvalo, než sousedící pracovna dostala současnou podobu.

„Když jsme ji spolu řešili, řekli jsme si, že musí být ve své hmotě těžší, i když máme rádi čistý styl. Pracovna je pracovna,“ dozvídáme se od majitelky. Zeď obtěžkaná tmavým dřevem polic a skříněk patřících kdysi do inventáře již neexistující lékárny nese knihy a dokumenty všech možných spisovatelů a badatelů umění. Ke knihám tiše promlouvají obrazy ze sousední zdi. Na pozadí vyvedeném v teplém odstínu se sešla dobrá společnost: v tradičních rámech se pyšní oleje od slovenských výtvarníků. Pod oknem se usadil masarykovský psací stůl – jen sednout a vymýšlet. Při česání myšlenek mohou oči klouzat po střechách starší zástavby a horizontu města.

Zavřít dveře na pracovně, udělat pár kroků vzad a oko se potěší příjemným nápadem, jak odlehčit vážnost zařízení a hmotu dveří: zárubně osazená v bráně z vrstvy zdiva visí ve skleněném rámu. Propojené, prosvětlené, odlehčené, nadčasové. Obrat vlevo (stačí o devadesát stupňů) a na dosah je krb v zeleném. Olivový odstín kamene s přehledem kraluje této části haly. „Krb není dokončený, místnost také ne – je to tak trochu skladiště, ale žijeme zde, máme tady věci, které jsou po ruce…“ Na stěnách opět neodmyslitelné obrazy.

Celé podlaží šetří barvami. Je tu jen několik barevných akcentů: zeď v pracovně, krb a kuchyňská linka. O ostatní se postarala výtvarná díla a rozumně rozdělený objem podlaží.

Kde se daří
Mimo jiné i v kuchyni. Dostatek podlahové plochy dovolil umístit do středu kuchyně varnou zónu – pracovní ostrov tak vychvalovaný časopisy. Tahle domácnost k němu přišla před šesti lety, když se od podlahy předělávala. Jak říkají domácí, ostrov ano, ale jenom zůstane-li dostatek místa na stolování. Jak jinak – za pořádným stolem. Rodina musí mít při jídle pohodlí. Ten, kdo stojí za varnou deskou, je ke stolujícím obrácen čelem. Kuchyňská linka se vine pod oknem. Na sousední stěně se zhoupla na úroveň parapetní desky. Květiny v květináčích, několik knih a drobností v neustálém pohybu. Prodloužený parapet má svůj život. Velká kuchyň je výsledkem spojení původní kuchyně a další místnosti v příjemný prosvětlený celek s výhledem do zahrádky za činžákem. Tři okna na dvě světové strany. Světlé a útulné.

Jen tak na schodišti
Příběh o bytu už byl chvíli na světě, ale ještě pořád jsme nevěděli, kam nás zavedou schody.  Je jasné, že cesta po nich bude dlouhá – co pár schodů, to výzva k zastavení. Obrazy a schodiště jsou zajedno. Klidně by mohli tvořit samostatnou galerii. Nevěda už, kdo si pohrál se střídáním tmavého a světlého dřeva, a jak to, že v době vybarvování domácnosti manželé dokonale odhadli, že zde si úplně vystačí s bílými stěnami. Výraz schodiště umocnili kulatým okénkem a ustupujícím podhledem s bodovým osvětlením. Aby dřeva nebylo příliš, kovové neutrální zábradlí mluví funkcionalistickým jazykem. Samozřejmě že náš čas na rodinnou galerii pominul dříve, než jsme se stihli potěšit každým obrazem a plastikou. Poslední schod nás poslal do velkého prosvětleného prostoru obývacího pokoje na poschodí.

Prostor a solitéry
Tolik „osobností“ mezi nábytkovými kusy a výtvarnými díly může být pro někoho zapeklitým zařizovacím rébusem. On a ona si však dali záležet. A ani na tomto místě si neodpustili trochu čarování se světlem. Proti vstupu se otevírá panoramatický výhled přes zasklenou stěnu, která se navečer obvykle zahalí lehkými bílými závěsy. Hlavní vstup, rovnou od schodiště do obýváku, se v případě potřeby může oddělit posuvnými dveřmi z mléčného skla.

Samozřejmost bytí

Přiznávám bez mučení, že i ve velkém prostoru se může nový host cítit útulně. Zásluhu na tom mají zákoutí, která dávají jednotlivým částem obývacího pokoje pocit soukromí. Místnost navíc způsobně ukazuje kostru dřevěného podkroví, jejíž léta se domácí nijak nesnažili ukrýt. Naopak – hrdě je přiznali a postavili do kontrastu s novodobými materiály a zařízením.

Při zařizování se nechali vést citem pro míru, tvar a materiál. Pokud se do těchto nároků vešel kousek, který byl i z levnějšího kraje, vůbec jim to nevadilo – několik designérských kousků klidně zkombinovali s doplňky z IKEA. Opět platí: důležitý je výsledek a pocit těch, kteří se zařízením obklopí. Architekti zhmotnili jejich požadavky na objem prostoru a oni sami mu s láskou dali tvář.

Chodby, děti a noční život

Napříč podlažím, mezi schodištěm a obývákem, plyne spojovací chodba. Její obrysy na několika místech vyznačují vertikály stěn a dřevěné sloupky konstrukce krovu. Jinde rozmezí určují jen kovové lišty v podlaze. Na jedné straně nás chodba „vpouští“ do dětského pokoje. „Renesanční freska,“ žertuje náš průvodce a dává dobrou noc malé princezně. Barvy a materiály myslely na dětskou dušičku.

Opačná strana chodby mimovolně prochází vedle domácí vinotéky a na konci se větví do prostorné koupelny a ložnice rodičů. Ozdobou ložnice je nejen letecký výhled na krajinku za oknem, ale i působivý obraz Bohdana Hostiňáka nad záhlavím postelí. Díky šikminám střechy a změnám úrovně podlahy je ložnice rozdělena na noční zónu a koutek na cvičení umístěný o pár schodů níže. Křeslo, příď vikingského člunu a truhlice připomínají dálky a plynoucí čas.

Sousední koupelna se nejen tváří velkoryse, ale opravdu se rozložila na téměř stejné ploše, jakou zabírá kuchyň pod ní. Královsky působí klasická vana pod střešním oknem, zlehka odsazená od stěny. Trochu nostalgie vnesli dárkem od švagrové – v roztancovaném stojanu na nádoby na mytí se už sice století nikdo nemyl, ale potěší jako podstavec na květiny. Jako praktický se ukázal sprchový kout a dvě umyvadla zapuštěná ve společné desce pod zrcadlem.

Na domov se obrátíš

Všechny cesty horního poschodí vedou do obýváku nebo sklouznou ke schodišti. Je těžké představit si nulový stav, z něhož vznikla takto promyšlená vestavba do střechy. „Byla to část půdy. Sušárny sem tam předělené příčkami z latěk, několik střešních okének sem sotva vpustilo trochu světlo. Měli jsme architekta, který se uměl dohodnout s památkovou správou a nechal odsouhlasit změnu. Získali jsme moderní otevřený průhled přes střechu, který nahradil nevyhovující střešní okna,“ říkají domácí. V době, kdy uvažovali nad statikou podkroví, byli pevně rozhodnuti, že chtějí zachovat původní konstrukci krovu. Vazné trámy zachovali ve vrstvách podlahy – její povrch se nese nad jejich úrovní a v místech, kde to šlo, klesá o tloušťku nosných trámů. „Členění podlahy přidává plochám na zajímavosti. Původní konstrukce krovu má určitou kulturu, charakterizuje a člení. Zároveň, pokud se vhodně propojí s prostorem, je moderní,“ doplňuje pan domácí.

Volný interiér?  Jde to. Oko si může odpočinout. Jednotlivé kusy nábytku nezaplňují každý kousek stěny, naopak stěnám dovolí, aby si co chvíli odpočinuli a s o to větší intenzitou vyzdvihli jiné solitéry. „Mám rád, když střídám fikci s realitou. Umožňuje mi to i moje práce. Myslím, že se nám trochu z toho podařilo vnést i do atmosféry našeho domova.“

Text: Marína Ungerová
Foto: Daniel Veselský

Reklama
Reklama

Komentovat