V novém domově majitelka navázala na krásu toho původního, přimíchala provensálský šarm a čistotu Skandinávie

Sylvii bylo dvacet čtyři let, když se rozhodla odstěhovat od rodičů. Opuštěný, téměř stoletý domeček po babičce přímo prosil, aby se v něm někdo zabydlel. Pro mladou dívku to byla výzva. Zchátralá budova byla v původním stavu – chybělo topení, teplá voda, ze dvora na Sylvii mrkala dřevěná latrína.

„Bylo to šílené. Když jsem našim oznámila, že se sem chystám nastěhovat, byli trochu v šoku. Pamatuji si reakci mého otce, který jenom zvedl obočí a mámu uklidnil vyhlášením, že do dvou týdnů jsem zpátky. A od té doby jsem tu,“ směje se Sylvie.

Začátky v této „divočině“ byly těžké, ale bývalá letuška dokázala v drsném prostředí fungovat několik měsíců úplně sama.

Z původního domu nám zůstalo několik fotek a krásné vzpomínky. Bydlet ve starém domečku s latrínou na dvoře se nám s manželem moc líbilo. Mělo to své kouzlo.

Změna nastala, když Sylvie poznala svého budoucího manžela. Ten se nejen beznadějně zamiloval do krásné dívky, okouzlila ho také samotná chaloupka.

Obývací pokoj je díky velkým oknům světlý. Příjemné sezení dotváří spousta rostlin a závěsná houpačka, na které tráví čas zejména děti.

S jeho příchodem začaly v domě ožívat další pokoje, kuchyň, přibylo splachovací WC, mladý elektrikář si vzal na mušku i topení pomocí elektrických panelů. Jak se rodina rozrůstala, začali si manželé klást otázky, co dál.

Sylvie vysvětluje: „Život v tradičním vinařském domečku nám vyhovoval – cítili jsme se tady doma. Nepřekážely nám průchozí pokoje ani původní stav. Dům však neměl žádné základy, zdivo bylo vlhké a na stěnách se vytvářela plíseň, se kterou jsem musela bojovat čím dál tím častěji. Nebyl to zdravý a bezpečný domov, který jsme svým dětem toužili dát. Rebecce byly čtyři a synovi Damiánovi rok, když jsme si řekli dost. Odstěhovali jsme se do podnájmu a starý dům jsme nemilosrdně srovnali se zemí.“

Sylvie se považuje spíše za konzervativní typ. To vysvětluje, proč v domě vládne bílá: „Nerada se obklopuji spoustou barev. Chtěla jsem domov, ve kterém se budeme příjemně cítit i za deset nebo dvacet let. Bílý nábytek je podle mne ideální základ. Barevnost kdykoli snadno upravím pomocí doplňků. Na změnu atmosféry se mi nejvíc osvědčily polštáře a deky, mám jich celou sbírku.“ přiznává. Zdroj: Miro Pochyba

Horlivý truhlář

Nový dům měli manželé postavený neuvěřitelně rychle. Po roce v podnájmu se rodina mohla stěhovat. Sylvie měla o nábytku i detailech jasnou představu už od samého začátku: „Ještě se jen stavěly zdi a už jsem přesně věděla, kde bude jaké křeslo, svítidla nebo závěsy. Nečekala jsem, až bude dům hotový.

Celá kuchyň, včetně dřezu a spotřebičů, je z IKEY. Majitelé o jiném výrobci ani neuvažovali, jelikož už ve starém domě měli podobnou a byli s ní nadmíru spokojeni. Jedině kuchyňskou desku jim vyrobil truhlář.

Spoustu doplňků jsem koupila již v předstihu.“ Úzký pozemek předurčoval dispozici a společná láska k venkovu zase naznačovala, v jakém duchu se bude nést interiér. „Oběma se nám líbí venkovský styl bydlení. Bysťo mi proto nechal v zařizování volnou ruku. Se vším, co jsem navrhla nebo koupila, byl spokojen. On si zase vzal na mušku technickou část,“ vysvětluje domácí paní.

Oba dětské pokoje se pyšní velkými okny s pohodlným sezením. V Rebeccině pokoji rodiče zužitkovali také malou knihovnu ze starého domu, která dostala nový nátěr. Děvčátko si do ní ukládá své oblíbené pohádkové knihy. Zdroj: Miro Pochyba

Představu o starých popraskaných trámech si manželé donesli ze starého domku. Jelikož se ty původní nezachovaly, potřebovali vyrobit nové. O jejich výrobu požádali zkušeného truhláře. Pobízeli ho, aby je klidně udělal co nejnerovnější, kostrbaté a popraskané. Povedlo se. Po trámech následoval požadavek na okenice a jídelní stůl. K překvapení domácích však i k těmto kouskům přistupoval truhlář tak jako k trámům. 

„A tak se stalo, že nám pan truhlář dovezl okenice, které vypadaly jako z perníkové chaloupky, a stůl s nohami, které by více zapadly do tradiční alpské chatky než do našeho interiéru,“ popisuje situaci Sylvie a dodává, „vůbec se nedržel zadání ani fotek, které od nás měl, vytvářel si vlastní. Nic se nedalo dělat, tvořivý řemeslník musel všechno předělávat.“

Text: Katarína Paukeje

Foto: Miro Pochyba

Zdroj: Časopis Môj dom