Téměř neviditelné sídlo

Reklama

Název víkendového domu Pencalenick v přímořské zátoce Pont Pill v hrabství Cornwall zní exoticky i Angličanovi. Pochází z kornštiny, kterou dnes mluví asi dva tisíce lidí, a je v něm zmínka o cesmíně či cesmínovém dubu. Také městečko Fowey v lamanšském ústí stejnojmenné řeky pojmenovali podle stromu – kornsky fowey znamená buk. Z domu je městečko vidět jako na dlani.

Pencalenick leží na strmém svahu mezi stromy, ne však mezi cesmínami s pevnými ostnatými listy, ale v doubravách a lískoví. Takové smíšené lesy převažovaly v jihozápadním cípu Anglie do raného neolitu. Dnes jsou vzácné a lesík je chráněný.

Obyvatelé domu tu mají opravdu božský klid. Cesta, která sem vede, tu také končí, do Fowey je nejlépe cestovat lodí a do nejbližších vsí a k samotám je to minimálně kilometr. Majitelé, manželé se třemi neplnoletými dětmi, mají další dům v Oxfordu, Pencalenick využívají především ve chvílích volna – pravidelně v srpnu a přes velikonoční svátky, příležitostně po celý rok. 

Kamenná zeď z obývacího pokoje pokračuje v exteriéru a na terase vytváří závětrné místo ideální ke stolování. Krb v něm umocňuje protipól ke střídmé estetice moderního nábytku a doplňků. Kamenná zeď dokonale chrání odpočinkovou zónu domu. Pohled přes zeď se nabízí jedině z malého balkónu přístupného z pracovny.


Jako pootevřená zásuvka…

U severovýchodního nároží, kde cesta přechází v parkoviště, není vidět z domu nic, jen zatravněnou střechu s lesknoucími se ocelovými hlavami komínů. Nejvíc se dá vidět od vody. Mezi stromy se nejzřetelněji vynořuje levá část průčelí, kde je v členění skleněné stěny zřetelný motiv čtverce – přispívá k harmonickému dojmu z domu a zároveň podtrhuje jeho vztah k prostředí.

Projektanti ze Seth Stein Architects navrhli dům tak, že vypadá jako pás vysunutý ze svahu. Jeho delší strany mají dokonce v souladu s profilem svahu jemně obloukovou linii. Aby byl zásah do přírody ještě méně viditelný, hojně použili místní žlutošedý kámen, borovicové a jilmové dřevo a na střeše trávu, jaká roste v okolí. Dokonalé mimikry se autoři rozhodli alespoň trochu narušit a stavbu oživili zmíněnými komíny. Dům je však přírodní nejen při pohledu zvenčí, ale i ve svém jádru, protože ho postavili hlavně z takzvaného glulamového dřeva, u nás známého jako lepené laminované dřevo.

Dokonalé soukromí, které poskytuje lokalita, londýnští architekti několikanásobně pojistili. Jedna z „pojistek“ účinkuje už při prvním pohledu na dům: na střeše za kamennou schodištní zdí zůstává utajena malá terasa. Podobnou bariérou je čtyřboký výstupek kamenného zdiva vedle vstupu, skrývající před návštěvníky okna obývací části a terasu. Taktéž terasa sama je ohrazena šikmou zdí, která je tak vysoká, že téměř zakrývá zadní část domu s ložnicemi.

Architekti naplno využili všech daností tohoto zajímavého místa – nádherného výhledu na zátoku a městečko si můžete užít z každé z obytných místností v domě, nejvíce však ze střešní terasy s klasickými houpacími křesly RAR od bratrů Eamesových (Vitra, 1948). Díky střešním oknům nad galerií je obývací prostor nejlépe osvětlen tam, kde je dům už zapuštěn v terénu. U pravého okraje je vidět část kuchyně s významným dílem Patricka Herona, který žil v Cornwallu.


V chodbě s nebem nad hlavou

Do domu se vstupuje z terasy nedaleko kuchyně. Za dveřmi vede chodba dvěma směry: tou kratší se vchází do kuchyně a z ní do jídelní části a obývacího pokoje. Srdci domácnosti se dá vyhnout, dáte-li se delší chodbou, lemující dům po celé jeho délce na straně svahu. V denní zóně je však půdorys otevřený, takže do kuchyně dohlédnete alespoň letmým pohledem z boku. Kroky vedou dále kolem impozantní knihovny v obývací části, na kterou se pohlíží téměř v záklonu. Vzhledem k tomu, že paní domu se živí psaním a redigováním a majitel studoval historii, gigantický rozměr nábytku tolik nepřekvapuje. Prostor za obývacím pokojem je odpočinkovou zónou s relaxační místností, hernou a dvěma ložnicemi v aktuálním stylu s koupelnami en-suite a vytápěnými podlahami.

Ve výrazně prodlouženém domě ohromí především prostorný obývací pokoj delší než dvanáct metrů, otevřený do poschodí. Světelné podmínky umocňují účinek: ačkoli do místnosti proudí velkorysou prosklenou stěnou odpolední slunce, nejsvětleji je na opačné straně místnosti, u knihovny. Mohou za to střešní okna nad celou chodbou, přes něž potěší oko bělavá obloha i zeleň.


Kamenná zeď z obývacího pokoje pokračuje v exteriéru a na terase vytváří závětrné místo ideální ke stolování. Krb v něm umocňuje protipól ke střídmé estetice moderního nábytku a doplňků.
Největší z ložnic v nároží prvního poschodí.

V poschodí se setkáváme se stejným dispozičním schématem – i zde je v části přikloněné ke svahu průběžná chodba (v denní zóně plynule přechází do otevřené galerie) a všechny místnosti jsou velkorysými proskleními orientovány na záliv. Shodné je i zónové dělení – na začátku s pracovnou a televizní místností, na konci se čtyřmi ložnicemi.

O dům se za nepřítomnosti majitelů stará šestičlenný personál; třetinu roku je k dispozici jako hotel. Za necelé čtyři roky po dostavění se stal oblíbeným místem odpočinku celebrit. Je tam dostatek místa pro třináct až šestnáct hostů, bez noclehu tam může strávit příjemný den až šedesátičlenná společnost. Zájem o něj jistě zvýšila publicita poté, kdy byla domu minulý rok udělena Cena Královského institutu britských architektů.

TEXT: Karol Klanic
FOTO: Richard Davies

Článek byl uveřejněn v časopise HOME.

Reklama
Reklama

Komentovat